23/09/2025
Měl jsem ji na památku,
kdos drahý mi ji dal;
pak hrst růžových plátků
jsem z okna rozsypal.
Ty tomu věříš? Nevím, snad!
A s touhle nadějí jdi spat.
Vlak je již v prudkém letu,
ach, bože, proč ten spěch?
A jeden z těchto květů
uvízl ve vlasech.
Ty tomu věříš? Nevím, snad!
A s touhle nadějí jdi spat.
Jsou lásky přeukrutné,
pak vzdycháš do dlaně.
A končívají smutně
tak jako v románě.
Ty tomu věříš? Nevím, snad!
A s touhle nadějí jdi spat.
Vždy musíš něco ztratit
a něčeho se vzdát,
je líp se nenavrátit
a jenom vzpomínat.
Ty tomu věříš? Nevím, snad!
A s touhle nadějí jdi spat.
Verše o růži/Nejkrásnější bývá šílená
Jaroslav Seifert
Básník, jehož verše provází člověka od dětství do seniorského věku, se narodil právě před 124 lety.
Svou básnickou cestu začal ve 20. letech minulého století, jako proletářský básník pocházející z pražského Žižkova. Okamžitě se dostal do povědomí čtenářstva. Jako člověk vždy stál za svým, i když mu to v různých obdobích života přineslo mnohé problémy.
Už od dvacátých let, kdy se stal jedním ze sedmi spisovatelů, který vystoupil proti tehdejšímu směřování komunistické strany, tak i v dramatických okamžicích české historie, kdy podepsal Dva tisíce slov a Chartu 77. Nejen jeho verše, ale také jeho občanský postoj, mu vynesl v roce 1984 Nobelovu cenu za literaturu.
Básník, který se řadu let živil jako redaktor v novinách a časopisech, začal publikovat už krátce po vzniku Československa. Prvotinu plnou poetismu Město v slzách uveřejnil v roce 1921 ve dvaceti letech a koncem 30. let měl spoluzakladatel avantgardního uměleckého sdružení Devětsil na kontě jedenáct svazků poezie, mimo jiné Na vlnách TSF nebo Slavík zpívá špatně. Psal a vydával i za okupace, sbírky Vějíř Boženy Němcové a Světlem oděná se staly pro mnohé zdrojem útěchy.
Po únoru 1948 se potýkal s kritikou, jeho Píseň o Viktorce prohlásili komunisté za „nesocialistickou“ poezii, Ivan Skála napsal, že Seifert „nemá právo zneužívat poezie proti lidu“.
Po několikaleté odmlce mu před dalším zákazem v roce 1954 vyšla Maminka, která se řadí ke klenotům české poezie. Po těžké nemoci se pak v půli 60. let už jakoby pro českou poezii ztracený Seifert senzačně vrátil sbírkami psanými volným veršem: Koncert na ostrově, Halleyova kometa a Odlévání zvonů.
V roce 1966 Seifert sice získal titul národního umělce, ale začátkem 70. let přišel další zákaz poté, co nebývale ostře vystoupil proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy. Pozdní sbírky Morový sloup či Býti básníkem tak směl vydat až na přelomu 70. a 80. let poté, co si je čtenáři řadu let opisovali. Čtenáře ale uchvátily i jeho vzpomínky Všecky krásy světa. Přes Nobelovu cenu, kterou získal i za občanské postoje, zůstal do konce života spíš na okraji oficiální kultury.
„Jeho krajané ho čtou a milují, je národním básníkem, který umí oslovit lidi s literárním vzděláním i ty, kteří k jeho dílu přistupují bez větší průpravy,“ napsala v roce 1984 Královská švédská akademie věd při udělování Nobelovy ceny.
