26/06/2020
Nesmíme zapomenout !
POPRAVENA A NEPOHŘBENA…
Zítra ráno v 5:35 to bude přesně 70 let, co na dvoře pankrácké věznice navlékl popravčí Vladimír Trunda škrtidlo kolem krku Milady Horákové.
Na Pankráci tehdy používali vysoce pokrokovou formu oběšení bez klasické oprátky – odsouzeným bylo nasazeno škrtidlo a pomocník kata tahal lanem za spoutané nohy.
Jak elegantní to způsob zabít ženu.
Milada Horáková se toho rána udusila téměř po patnácti minutách od zahájení popravy.
Kdo by si takový vývoj událostí tipnul ještě v roce 1946, kdy se Milada Horáková stala poslankyní Národního shromáždění (za ČSNS) a byla zvolena předsedkyní Rady československých žen.
Stačily tři zimy, jeden únor… a už se mučilo, zavíralo, popravovalo. Poslanec neposlanec.
Miladu Horákovou, kterou za války (a bez úspěchu) brutálně vyslýchalo už gestapo, se nepodařilo zlomit ani sovětským soudruhům – kteří v Praze za plentou řídili poválečnou frašku na stalinistické čistky ze 30. let.
Notičky byly předem dány, výtvarník Rusakov, režie Kotěnočkin… ale Milada si jela svou. Otevřeně bránit ideály masarykovské demokracie jí bylo cennější, než sklapnout podpatky, odříkat před „jakože soudem“ nadiktované nesmysly a doufat třeba v doživotí.
Zinscenovaný tyátr nás tehdy proslavil i ve světě.
Gottwald dostával dopisy s žádostmi o milost třeba od Alberta Einsteina, Jean-Paul Sartreho, Winstona Churchilla nebo Eleanor Rooseveltové. Ale marná imperialistů snaha: Kléma něpanimajet po amerikánsky.
Zato celé koše dopisů a rezolucí byly přinášeny během procesu přímo do soudní síně od slušných českých lidí – žádali pro obviněné nejvyšší tresty.
Pověste ji vejš, ať se houpá!
Kultura strachu vykonala své: každý totalitní režim si už najde cestičky (a uliční výbory), jak většině ohnout páteř.
Komunisté, kteří měli koule veřejně uškrtit ženu jako nějakého venkovského čokla, už neměli dost odvahy ji pohřbít.
Ostatky Milady Horákové byly zpopelněny a uchovány tak tajně, že se dodnes nenašly.
Jak elegantní to způsob pochovat ženu.
------------------------------------------------
Tuhle fotku jsem pořídil asi před týdnem – čirou náhodou.
Měl jsem v Praze pár firemních školení a jeden volný den. Tak jsem se toulal po Vyšehradě.
Dmul jsem se na Slavíně pýchou při pohledu na ty slovutné rovy!
Kolik geniality dal světu lid český: tu leží Smetana, tam odpočívá Čapek, zde Purkyně, Mácha a Němcová, opodál Křižík, Kubelík, Destinnová, Mucha… á, támhle Matuška… jééé, Vlasta Burian...
… a najednou vidím, jak se u paty vyšehradské baziliky krčí v rohu hrob Milady Horákové. A na něm stojí: “Popravena a nepohřbena…”
Inu, i takový byl lid český. Je to nutně v nás. Vše dobré i zlé. Má vlast i škrtidlo. Netřeba nad tím zavírat oči.
Ale zítra o půl šesté ráno můžete v klidu spát. StB vám u dveří nezazvoní. Máme demokracii a masa plné mísy.
I když... jeden nikdy neví, kdy Krysař znovu vycítí šanci, lůza ucítí krev a mocní pocítí ještě větší nutkání k moci.
70 let zpět není žádný středověk. Vlastně se to celé seběhlo před nedávnem.
Vaši (pra)rodiče to mohou pamatovat live.
Justiční vražda Milady Horákové se nakonec obrátila proti komunistům a dnes je to nejznámější absurdita, která tento režim s přehledem diskvalifikuje.
Nikdy nepohřbená Milada se jako zlověstný duch vznáší nad celou mrazivou historií 50. let – a strašit své katy (i svědomí národa) bude už zřejmě navěky.
Měli ji aspoň pohřbít, šulini.
---------------------------------------------------
---------------------------------------------------
PS. Mimochodem: až si vaše maminka bude zase někdy kupovat časopis Vlasta, tak si vzpomeňte, že toto dodnes vycházející periodikum založila v roce 1947… ano, Milada Horáková.
