09/06/2026
Je dobré si připomínat i další rozměr ruského imperialismu. Významná část vojáků nasazovaných do nejtěžších bojů a zároveň nesoucích vysoké ztráty pochází z neruských nebo periferních regionů Ruské federace. Mezi často zmiňované patří zejména Tuva, Burjatsko, Jakutsko nebo Dagestán.
Právě v některých z těchto republik se po vyhlášení mobilizace objevily protesty a odpor vůči odvodům. To ukazuje, že válka nedopadá na všechny části Ruska stejně a že její náklady často nesou oblasti vzdálené od Moskvy a Petrohradu.
Pokud by Rusko v budoucnu utrpělo výraznou vojenskou nebo politickou porážku, nelze vyloučit, že se v některých regionech znovu otevřou otázky autonomie, vztahu k centru nebo rozdělení moci. Jak daleko by takové procesy mohly zajít, je však předmětem spekulací a nikdo to dnes nedokáže spolehlivě předpovědět.
Ruský imperialismus: impérium, o kterém se méně mluví
Když se řekne „impérium“, většina lidí si představí britské kolonie v Indii, francouzskou Afriku nebo španělské državy v Americe. Málokoho napadne Rusko. Přitom právě Rusko bylo po staletí jednou z největších imperiálních mocností světa.
Rozdíl je v tom, že britské nebo francouzské impérium se rozprostíralo přes oceány, zatímco ruské impérium rostlo hlavně do svého bezprostředního okolí.
Rusko se nerozšiřovalo loděmi na druhý konec světa. Rozšiřovalo se krok za krokem přes sousední území. Sibiř, Kavkaz, střední Asie, část Polska, Finsko, pobaltské země, Ukrajina nebo Bělorusko – to všechno byly oblasti, které se v různých obdobích dostaly pod ruskou kontrolu.
Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 získalo nezávislost patnáct republik. Mnoho Rusů to dodnes nevnímá jako běžný rozpad mnohonárodního státu, ale jako historickou katastrofu a ztrátu „přirozeného prostoru“, který Rusku údajně náleží.
Právě tady se objevuje imperiální způsob uvažování.
Nejde o to, že by sousední země byly samostatné státy se svými zájmy. Jsou vnímány jako součást sféry vlivu, kde by mělo mít Moskva poslední slovo.
Proto jsme mohli vidět válku v Gruzii v roce 2008.
Proto přišla anexe Krymu v roce 2014.
Proto vznikly a byly podporovány separatistické republiky na Donbase.
A proto v roce 2022 přišla plnohodnotná invaze na Ukrajinu.
Často slýcháme argument, že Rusko se jen brání NATO. Jenže obrana obvykle nevypadá tak, že pošlete tanky přes hranice sousedního státu a prohlásíte jeho území za své.
Imperiální myšlení nevychází z obrany. Vychází z přesvědčení, že silnější stát má právo rozhodovat o osudu slabších sousedů.
To není nic nového. Takto uvažovala impéria po staletí.
Rozdíl je jen v tom, že většina evropských koloniálních říší se svého imperiálního pohledu postupně vzdala. Rusko se s rozpadem svého impéria dodnes úplně nesmířilo.
A možná právě proto je pro některé lidi tak těžké pochopit současnou válku na Ukrajině.
Nejde totiž jen o území.
Jde o střet dvou představ o světě.
Jedna říká, že každý stát má právo rozhodovat o své budoucnosti.
Druhá tvrdí, že některé země mají právo rozhodovat za ostatní.
A právě tomu se už po staletí říká imperialismus.
Když si někdo myslí, že sousední státy nemají právo rozhodovat samy o sobě a měly by poslouchat Moskvu, není to vlastenectví.
To je jen poddanství s geopolitickou příchutí.
