21/06/2025
„Jsem přesvědčen, že nejde o justiční omyl, vždyť vše je tak průhledné – že jde o politickou vraždu... Není ve mně zloby, nenávisti ani pomstychtivosti... studí mne však hořká lítost nad tím, že zmizela spravedlnost... “
Před 76 lety, v časných ranních hodinách dne 21. června 1949, byl na dvoře plzeňské věznice Bory, na základě křivých obvinění ze špionáže ve prospěch Velké Británie, popraven československý voják a legionář Heliodor Píka (3. 6. 1897 – 21. 6. 1949).
Zinscenovaný soud s generálem Heliodorem Píkou je historiky považován za první justiční vraždu spáchanou československým komunistickým režimem po únorovém převratu. Heliodor Píka jako legionář prošel za první světové války ruskými i francouzskými legiemi, zúčastnil se mimo jiné bojů u Zborova.
Meziválečné období strávil jako atašé v Rumunsku. V roce 1941 se z pověření prezidenta Beneše stal velitelem československé vojenské mise v Rusku. Právě jeho přímé zkušenosti s krutou realitou poměrů v SSSR a nelidskými podmínkami v sovětských koncentračních táborech, stejně jako stoupající nepřátelství československých bolševiků v čele s Klementem Gottwaldem, kteří se snažili politizovat jeho armádní sbor, se mu měly později stát osudnými.
V roce 1942 začal Píka v Buzuluku formovat jednotku čs. armády z dobrovolníků, zejména ze sovětských zajateckých táborů. Ze sovětských gulagů tak osvobodil na 20 tisíc krajanů, zejména uprchlíků z Podkarpatské Rusi, odsouzených do pracovních táborů za nelegální překročení hranic SSSR. Mezi osvobozenými byl také mladý komunista Karel Vaš. Právě ten později Heliodoru Píkovi, již jako prokurátor, navrhl trest smrti oběšením.
Nezapomínejme. 🥀🕯️
-------
„Milovaní, nejdražší,
před strašně a hrůzně tragickými okamžiky stojím klidný, vyrovnaný, s čistým svědomím, že – přes mnohé chyby – jsem své povinnosti plnil co nejsvědomitěji a co nejpoctivěji. Jsem přesvědčen, že nejde o justiční omyl, vždyť vše je tak průhledné – že jde o politickou vraždu; přece však rád přinesu tuto násilnou oběť, bude-li sloužit k uklidnění v národě, k jeho sjednocení. Není ve mně zloby, nenávisti ani pomstychtivosti, snad toho chtějí moji protivníci využít k dosažení jednoty – studí mne však hořká lítost nad tím, že zmizela spravedlnost – snad jen dočasně – a šíří se nenávist, mstivost, zmizel smysl pro snášenlivost, pro svobodu myšlení a projevu. Jak lehce se pravda překroutila v pravý opak a není dovoleno dáti jediného svědectví a důkazu k obhájení pravdy. Je mi líto, že strach ovládl většinu lidí a že se neodvažují říci pravdu, nebo aspoň neříci vyloženou lež buď z donucení, nebo z konjunkturalismu.
Kam že zmizela poctivost a odvaha? Kam zmizelo naše „credo“ – zděděné od mistra Jana Husa a T. G. Masaryka – které jsme tak hrdě sobě i světu připomínali? Pravda! Je to soumrak národního svědomí, nebo už temno svobody lidských práv? Ne, nemohu uvěřit, neboť génius národa je věčný, přetrvá bouři a nedá zahynouti!“ – Z dopisu na rozloučenou Heliodora Píky.
