Nad městem Horažďovice na Klatovsku se nachází vrch Prácheň, který tvoří výraznou dominantu nad zlatonosnou řekou Otavou. Návrší Prácheň ve směru od Horažďovic málokoho ohromí. Ale kdo se k městu blíží po řece, širokou nivou za obojími Hydčicemi, vidí Prácheň jako mocnou horu se svahy plnými skal a divokého lesa. Slovanské hradiště Prácheň z doby hradištní zastávalo v době svého rozkvětu správní f
unkci pro celý region Horažďovicka. Hradiště bylo patrně dvoudílné, oválného půdorysu, o rozloze 2,8 ha. Na nejlépe chráněné straně strmými svahy k řece byla akropole, ke které se na jz. připojovalo přehradí. Opevnění se zachovalo pouze na předhradí, kde je val na východní straně zdvojený. Val dosahuje šířky až 15 m a výšky 6 m. Původní opevnění mělo roštovou dřevohlinitou konstrukci o šířce 5,5 m s čelní zdí z nasucho skládaných kamenů o síle 1,5 m. Před valem byl ještě mělký příkop. Hradiště bylo výrazně poničeno stavbou středověkého hradu.Hradiště vzniklo před první polovinou 11. století a plnilo správní funkci pro okolní region. Zaniklo pak ve 13. století, kdy byla přenesena správa kraje do právě založených Horažďovic. Na lokalitě byl nalezen pouze jeden sídelní objekt. V čase fungování hradiště patrně stál na místě dnešního gotického kostela sv. Klimenta kostelík. Archeologický výzkum odkryl na lokalitě i nálezy, které dokládají osídlení ze starší doby železné, avšak opevnění z této doby prozatím potvrzeno nebylo. Datace:
halštatská kultura: -560 až -470
kultura slovanská: 950 až 1200
Kdy přesně byla Prácheň osídlena, není zcela zřejmé. Rozhodující úlohu však jistě sehrála výhodná poloha, která umožňovala kontrolovat široké okolí a zároveň díky strmým a těžko přístupným svahům poskytovala dostatečnou ochranu. Bylo by tedy nanejvýš divné, kdyby těchto předností nevyužili lidé i v době pravěku. Hora Prácheň však dala jméno nejen hradu, ale i celému kraji a tento název – kraj Prácheňský nebo jen Prácheňsko – se udržel v povědomí až do dnešní doby. století se kraj zahrnoval přibližně dnešní Horažďovicko, Sušicko, Kašperskohorsko, Strakonicko a Vimpersko. Prácheňský kraj patřil mezi nejstarší české kraje. Boleslav I. poslal do těchto míst v pohanství setrvávající obyvatelstvo, aby zde robotně rýžovalo zlato. Kníže Břetislav I. podle pověsti často pobýval na Práchni a v šumavských lesích. Zde také pobýval poustevník Vintíř, který pocházel ze vznešeného německého rodu. Rozdal celé své jmění a vstoupil do kláštera. Potom se oddal poustevnictví. Zvolil si k tomu Šumavu, přesněji Dobrou Vodu. U okolního lidu se těšil vážnosti a také u knížete Oldřicha jehož synovi Břetislavovi byl za kmotra. I po jeho zradě, kdy německé vojsko potají přes hory převedl, mu byla prokazována úcta a po jeho smrti tj. 9.října 1045 byly jeho ostatky uloženy v kostele kláštera v Břevnově. Jeho hrob ale zpustošili husité za jeho dávnou zradu českého národa. Hrad Prácheň náležel k nejstarším hradům v Čechách. Jeho vznik a nejstarší dějiny jsou však pro naprostý nedostatek pramenů nejasné. Za vlády knížete Břetislava, jednoho z prvních přemyslovských suverénů, se bytelné hradiště s palisádami a hliněnými valy změnilo v románský hrad. První písemné zprávy o hradu jsou až v několika listinách z l. 1184–1222, v nichž se uvádějí prácheňští kasteláni. Prácheň byla župním hradem, na němž sídlívali knížecí úředníci, kteří odtud řídili správu Prácheňského kraje a vykonávali funkci popravců. Pod správu Práchně patřívala čtyři královská města – Sušice, Písek, Prachatice a Bosňany. Dále Strakonice a hornická města Příbram a Kašperské hory. Spadaly sem hrady na českém jihozápadě – Březnice, Orlík, Zvíkov, Netolice, Střela, Rabí, Vimperk i Kašperk. R. 1268 tento úřad zanikl, protože král Přemysl Otakar II. udělil soudní pravomoc v kraji vyšehradskému kostelu. Funkci krajských popravců pak získali páni ze Strakonic. Tím pozbyl prácheňský hrad svůj význam. V době mezivládí po smrti Přemysla Otakara II. (1278) a po vymření Přemyslovců (1306), kterým hrad náležel, stavba chátrala a nakonec zůstalo jen hradiště. Král Jan Lucemburský daroval r. 1315 ostroh s hradištěm Bavorovi III. ze Strakonic, který zde na zbytcích původně dřevěného župního hradu s hliněnými valy vystavěl nový kamenný gotický hrad na akropoli v té době již zaniklého přemyslovského hradiště. V rukou pánů ze Strakonic byl (s výjimkou let 1389 – 1394) až do r. 1404, kdy se stal jeho majitelem Zdeněk z Rožmitálu. V průběhu 15. století byl hrad v držení pánů z Hradce a Kocovských z Kocova, kteří však přesídlili do nedalekých Horažďovic, takže hrad začal pustnout. Koncem 15. století přešel do vlastnictví Půty Švihovského z Rýzemburku (jehož skvostný náhrobek můžeme vidět v klášterním kostele Nanebevzetí Panny Marie v Horažďovicích). Na počátku 16. století dal hrad zčásti opravit a v r. 1505 na něm a na Horažďovicích pojistil věno své manželky. V polovině téhož století byl s konečnou platností opuštěn a ponechán svému osudu. V roce 1558 je však již uváděn jako pustý. O hrad se začali zajímat až počátkem 19. stoleti majitelé panství, Rummerskirchové. Na Práchni nechali mezi hradní zříceniny vestavět poustevnu ze které dnes zbyly pouze obvodové zdi. Na vrcholu torza válcové věže vztyčili tři kříže. V roce 1818 navštívil hrad Prácheň císař František I. Za národního obrození v roce 1868 byl kámen vylámaný z prácheňské skály naložen zdejšími vlastenci na vory a za jásotu, vícedenního mávání a zpěvu písní ho přivezli do Prahy na základy Národního divadla. A v roce 1894 navštívil Horažďovice a Prácheň malíř Mikoláš Aleš. Podobu hradu neznáme. O stavbě si můžeme učinit představu na základě zachovaných pozůstatků. Hrad stál na táhlém hřebenu vrchu na pravém břehu řeky Otavy, která se zde prudce otáčí od jihozápadu k jihovýchodu a vytváří ostroh. Severní a západní svahy spadají příkře k řece a tvoří přirozený obranný val. Přístup k hradu byl na nejmírnější východní straně. Předhradí oddělovala od vnitřního hradu příčná zeď s válcovou věží uprostřed, z níž zbyl jen sutí vyplněný pahrbek. Ve stejném stavu jsou zachované části vnějších zdí. Hradba na východní, nejpřístupnější straně byla zesílena čtyřmi baštami střídavě válcovými a čtverhrannými. Střed hradu tvořilo rozlehlé nádvoří, které se směrem k severu mírně rozšiřovalo. Obytné a hospodářské budovy, z nichž zbyly sotva znatelné základy, byly přistavěny k hradbám. Nádvoří na severovýchodní straně ukončovala druhá příčná zeď, za kterou se nalézala poslední část hradu, z něhož zbyly jen základy obvodových zdí. Prácheň lze typologicky zařadit mezi hrady s obvodovou zástavbou. Systém flankovacích věží řadí Prácheň mezi hrady, u nichž nacházíme ohlasy zásad aktivní obrany (tedy import z Francie 13. století). Z tohoto důvodu jde o poměrně významnou památku. Ačkoliv je prakticky na dohled od Horažďovic, katastrálně jim hrad nepatří. Přesto se starosta města zajímal o možnost finanční podpory na alespoň částečné obnovení zříceniny. Proti tomuto plánu se postavili zcela oprávněně památkáři, kteří poukázali na to, že porostu zbavená stavba bude snáze podléhat povětrnostním vlivům a zanikne. Na zakonzervování odkryté zříceniny se prostředky nenašly, a tak Prácheň vesele chátrá dál. Stromy a porost vůbec ji chrání jen do určité míry, kořeny začínají rozrušovat stojící zdi, a za čas les trosky nejspíš zcela pohltí. V každém případě tato zajímavá zřícenina stojí za návštěvu, zejména, pokud se návštěvník předem připraví. Pak je hrad znamenitě „čitelný“. Na místě původního hradu Prácheň je dnes vyhlášena přírodní rezervace s přirozenými dubohabrovými lesními porosty. Do rozlehlé doubravy prácheňského návrší by se jistě hodily pověsti temnější než ty o pánech a chudácích. Staré listí pod nohama hrozivě šelestí – tady vládnu já, jsem divočina! Nic si se mnou nezačínej, maž zpátky na značku! Listí má pravdu, jsme na chráněném území. Na zvětralé rule dnes roste les jilmů, javorů, lip, borovic, babyk, habrů a hlavně dubů. Rostlinná společenství ve srázech nad řekou, pokroucené stromky ve skalních spárách, to vše tady bylo dávno před příchodem lidí. A tak se tu zachovala i flóra nejvzácnější. Jako by se bránila lidské zvědavosti, nekvete najednou Jedna si vzpomene v květnu, jiná na začátku prázdnin, třetí o babím létě. Ale stojí za trpělivost. Roste tu lilie zlatohlavá, vstavač zvaný kukačka, kruštík tmavočervený… Vyskytují se tu vzácní teplomilní brouci a měkkýši. Za své největší slávy míval prácheňský hrad čtyři věže a byl tak rozlehlý, že kostelík svatého Klimenta přiléhal tenkrát k jeho hradbám. Kostelík sv. Klimenta z konce 13. století, který byl postaven na místě staršího dřevěného kostela (ten měl být podle dochovaných zápisů devátou křesťanskou stavbou u nás). Zřejmě vysvěcený samotným Metodějem. Kolem kostela svatého Klimenta stála kdysi stejnojmenná ves Prácheň, která vznikla zřejmě současně s hradištěm na Práchni. Kostel byl v roce 1859 novogoticky přestavěn a v letech 1938-40 opraven.
