30/04/2026
Výstava maturantů 2026: Když už nejde jen o to „pochopit“
Vernisáže bývají zvláštní moment. Chvíle, kdy se z diváků stávají svědci – a z těch, kteří se učili dívat, najednou autoři. Právě to se letos odehrává u maturantů dějin výtvarného umění 2026.
Dlouho se dívali na díla jiných. Učili se rozpoznávat, pojmenovávat, chápat. A pak přišel okamžik, kdy to přestalo stačit. Rozhodli se udělat něco mnohem náročnějšího: ukázat něco vlastního. Bez návodu, bez jistoty, bez správných odpovědí. Což je, přiznejme si, v prostředí, kde se často hledají právě ty „správné odpovědi“, docela odvážný krok. Najednou už nestojí před obrazem a neříkají, co tím chtěl autor říct. Teď jsou v situaci, kdy tím autorem jsou oni sami. A to je úplně jiný druh ticha.
Možná se při procházení výstavy přistihnete, že si říkáte: „Tomu nerozumím.“ A víte co? To je naprosto v pořádku. Někdy je to dokonce ta nejupřímnější a nejpřesnější reakce.
Možná uvidíte sny, možná neklid, možná něco, co si zatím neumíte zařadit.
A právě proto má smysl se nezastavit u prvního dojmu. Zkuste na chvíli odložit potřebu hodnotit. Dívejte se ne jako ti, kteří mají vědět, ale jako ti, kteří si dovolí nevědět. Protože ne všechno se dá spočítat a převést do tabulek. Tak velká tabulka na světě ani neexistuje. A možná je to dobře, protože i kdyby existovala, umění by se do ní stejně nevešlo. Jeho podstata totiž není v tom, aby bylo správně pochopeno, ale aby bylo prožito – a možná právě proto nás nutí na chvíli zpomalit a dívat se jinak.
Jedna z mála věcí ve škole, kterou nelze přesně naplánovat, je možnost sledovat, jak se z pozorovatelů stávají autoři. A právě to je na tom to nejcennější.
Maturantům patří poděkování — za odvahu, trpělivost a cestu, kterou ušli.
A vám, návštěvníkům, přejeme jediné: otevřenost. Protože právě ta je někdy důležitější než porozumění.
Mgr. Dagmar Drábková
