12/05/2026
Námořní kurzy tance a společenské výchovy
V dávných dobách, kdy chlapi byli ještě chlapi a námořníci ze všech chlapů nejchlapovatější, bylo samozřejmostí, že důstojníci obstojí nejen na moři, ale i v salónech lepší společnosti. Proto se společenská výchova vyučovala i na námořních akademiích. Mladí kadeti se kromě užitečných námořních a bojových dovedností učili jezdit na koni, stolovat, sportovat, hrát na hudební nástroje a také tančit. Že to má svůj smysl, o tom se při návštěvě Vladivostoku přesvědčil Josef Holub, v roce 1907 kadet rakousko-uherského křižníku Kaiser Franz Joseph I. Z jeho dopisů matce jsem vybral toto:
Psáno ve Vladivostoku 16. září 1907
Následujícího dne byl v kasinu koncert a zároveň se hrál tenis. Podařilo se mi vypůjčiti od jednoho důstojníka tenisovou raketu. Když jsme přijeli ke kasinu, hrála hudba nějakou směs českých písní. Rusové nás přivítali velmi přátelsky, hlavně náš starý známý velitel Žemčugu (Žemčug, česky „Perla“, chráněný křižník, tehdy nejsilnější loď, kterou Rusové na Dálném východě měli, přátelský kapitán se jmenoval Alexanděr Alexandrov, pozn. Lojzy) nás všem těm dámám a pánům představil a museli jsme hned nastoupiti. Hráli jsme s dcerami vyšších námořních důstojníků, vesměs začátečnicemi, a tak jsme se při tom moc neunavovali. Jednou jsme dokonce hráli v šesti. To vám bylo velmi veselé, poněvadž proti nám hrála nějaká slečna, která hleděla mermomocí dostati každý míč, ale obyčejně jej dopravila do sítě. Ostatní se jen dívali, poněvadž jim každou ránu pokazila. Přesto se žádný nemrzel, ba naopak, dělalo to nám všem náramnou legraci.
Dobrých hráčů tam ale nebylo. Když již slunce zapadlo, vyzval nás nějaký lepší párek, bychom proti němu nastoupili. Ona i on hráli dosti ostře, ale i my se po tom předešlém pinkání zotavili a velmi negalantně – člun již na nás čekal – 6 : 0 vyhráli. Toho však oni neměli dost a přáli si revanche, kterou jsme odepříti nemohli a – výsledek se opakoval.
Ve čtvrtek odpoledne byl celý štáb pozván k námořnímu veliteli k čaji, který se odbýval v krásné zahradě. Čaje jsme brzy nechali a začali společenské hry, a sice velmi namáhavé. Samá honěná. Při té příležitosti si jedna chudinka vyvrtla nohu, což ale nevadilo, že se v té honěné pokračovalo. Tentokrát i staří pánové zapomněli na svůj věk a bláznili s námi. Byla to veselá podívaná, s jakým zanícením honili děvčátka, třebaže jim bylo něco přes deset let a mohly být jejich dcerami. Ale co, každý sport dobrý, třebas jen pro ztracení kil.
Psáno v Čifu, 4. října 1907
Jak jsem Vám již ve svém posledním dopise psal, dávali jsme v sobotu (14. září) malou lodní zábavu. Ačkoli jsme se snažili udělat svým hostům pobyt na lodi co nejpříjemnější a vyšňořili části lodi při tom upotřebené, jak jen to s lodními prostředky šlo (byl vodopád, vodotrysky, maják apod.), nedopadlo to tak, jak bychom si byli přáli.
Vinu na tom mělo též pevnostní velitelství, kterému jsme pro nedostatek známostí pozvání osob přenechali. Zajedno, pozváni byli jen starší pánové a za druhé, omylem nebo schválně pozvali jen je a jejich rodiny ne. Přesto přišlo několik rodin, které na pozvánky moc nehleděly, a ty pak velmi četně - i s nejmenšími dětmi. Chyběla jen novorozeňátka.
Ačkoli jsme se činili seč to šlo, nepřišla zábava nijak do náležitého proudu, takže nás to konečně omrzelo a hleděli jsme si pouze svých „lepších“ známých, které jsme poznali na tenise a u námořního velitele.
Zde, kam jsme museli pozvat námořnictvo stejně jako ostatní vojsko, se dalo pozorovat, že je mezi nimi jakési napětí, a to prý od časů války (míněno rusko-japonské, 1904/05 – pozn. Lojzy), jejíž špatné skončení jeden druhému dával za vinu.
Proč se najednou Rusové k nám tak chladně chovali, když ostatním národnostem jako Francouzům, Američanům a posledně Angličanům, pro které pořádaná slavnost stála 11 000 rublů, a na Italy se již připravují, je nám nerozluštitelnou hádankou. Později v Nagasaki jsme v novinách četli zprávu, která by jejich chování omlouvala. Stálo totiž v „Nagasaki Press“, že se v severní části vladivostocké gubernie vzbouřila nějaká loď, kterou Žemčug 12. září z Vladivostoku vypluvší po krátkém boji „zkrotil“. Kdyby to byla pravda, uznal by každý, že při takových příležitostech není nikomu do tance. (Japonské noviny nelhaly. U Kamčatky se vzbouřila posádka avisa Šilka a k pacifikaci vzpoury byl povolán právě křižník Žemčug. Holubem popsaná pesimistická nálada vladivostockých papalášů se dá snadno pochopit. Při námořních nepokojích v lednu 1906 se námořníci z Žemčugu přidali k rebelům a na krátký čas Vladivostok ovládli. Třebaže po potlačení revoluce byla takřka celá posádka křižníku vystřídána, nikdo nemohl vědět, zda se nové mužstvo ke vzbouřencům z Šilky nepřipojí. V tom případě by se revoluce do Vladivostoku patrně vrátila – a to se všemi krutostmi, které k rebeliím patří. – pozn. Lojzy)
Přes tu „nešťastnou“ náladu pěstoval se tanec dosti, ale ne moc dobře. Bylo lépe se dívati. Hezké bylo, když tančily dvě mladé dívky, které jsme znali od námořního velitele (jedna z nich byla jeho dcera) spolu figurové valčíky, které si samy vymyslely.
Toho dne poznal jsem trochu ženskou ctižádost. Jednu z dívek jsem naučil valčík dvoufigurový. Jak jej uměla, hned se s tím své nerozlučné přítelkyni pochlubila. Ta udělala tak nešťastný „ksicht“, že jsem si ji vzal též do cviku. Na té straně, kde se tančilo, a kam se všichni dívali, tam nechtěla. Když se to naučila, sama řekla: „Pojďme na druhou stranu.“
Ten den se tančil též „Sir Roger“. Mladá generace – to se ví, že ženská – ho chtěla tančit pořád. Štěstí bylo, že mezi tanečnicemi byla jakási Moravanka, švagrová ruského vojenského lékaře, která ten tanec trochu uměla. A tak alespoň první díl šel bez velkého zmatku.
Tolik kadet Josef Holub. Přiložený obrázek pochází z Holubova fotoalba z období, kdy sloužil v Dunajské flotile a evidentně tenis stále hrál. A asi i dobře, protože na centrální fotce stojí uprostřed, protože v tenisovém turnaji patrně zvítězil. Na videu je vidět, jak vypadá tanec „Sir Roger“ – celým názvem Sir Roger de Coverley – když se umí. (Lojza)