11/06/2026
Sobotní příběh s autorským čtením
Cesta s dětmi a jejich rodiči k Čertovu kameni. Začal mě pronásledovat telefon s neznámým číslem: „V sobotu? Kdo co chce? To brát nebudu.“ To tedy dost často říkávám i ve všední den, ale o víkendu mě to vytáčí mnohem víc 🫣.
Když už číslo volalo počtvrté, nevydržela jsem to a vzala: „Ahoj, můžeš k chalupářům přinést ještě jednu knížku?“ Hlas mi nebyl moc povědomý, takže jak blbka se ptám, kdo že mi to volá. Aha, so**ed (no to je to moje neukládání čísel, dost často mě to dostihne). „Jasný, stavím se navečer.“
Po návratu z výpravy jsem zabalila knížku a vydala se tam. Na terase seděli tři chlapi a že prý ten třetí kamarád knížku nemá a chce: „My tady seděli a nahlas jsme si z tvojí knížky předčítali. Dokola, každý vždy chvíli. A skvěle jsme se bavili.“
To jako fakt, že se chlapi sejdou, trošku popíjejí (to se prostě občas stává i v lepších rodinách) a u toho čtou? Prý to bylo jejich první společné čtení. Takovou radost mi to udělalo, že jsem se nechala ukecat nejen k podpisu, ale i k autorskému čtení.
A závěr je, že autorské čtení je naprosto divné. Číst nahlas text, který jste napsali, xkrát potichu četli a najednou ta slova zní kolem vás, je to opravdu divné.