R-S 72 Nízká

R-S 72 Nízká Rekonstruovaný pěchotní srub R-S 72 Nízká - součást čs. opevnění z let 1933-38. 800m od Panského pole stavebního podúseku - Kunvald.

Pěchotní srub R - S 72 byl postaven na severní hranici tehdejší Československé republiky s Německem, jako součást linie těžkého opevnění, jehož výstavba spadala do kompetence Ženijních skupinových velitelství (ŽSV). Konkrétně objekt příslušel pod správu ŽSV X v Rokytnici v Orlických horách, do 2. Dvoupatrový objekt byl budován ve 2. třídě odolnosti (čelní zeď směrem k nepříteli - 175 cm, strop obj

ektu - 150 cm, týlové zdi - 80 cm) měly odolávat zásahům dělostřeleckých granátů až do ráže 180 mm. Betonáž objektu probíhala ve dnech 20.9. - 23.9.1937. Na stavbu bylo spotřebováno 559,8 m3 betonu. Další informace o objektu: http://r72.opevneni.cz/

Kde nás najdete? http://mapa.opevneni.cz/?n=50.181578&e=16.510300&r=18380760708&z=15&m=z&s=4&l=cz

Letí to, Tome. Ale přesto jsem se s tvým odchodem doteď nesrovnal a vím, že se ani nikdy nesrovnám. 💔Tak zdar jak sviňa ...
22/04/2026

Letí to, Tome. Ale přesto jsem se s tvým odchodem doteď nesrovnal a vím, že se ani nikdy nesrovnám. 💔
Tak zdar jak sviňa od všech, kterým nekonečně chybíš. A že nás je... Ale to asi shora vidíš sám den co den.
Modré nebe kamaráde.

Pozor pozor, hledá se majitel téhle vynikající modré lahve s roboty.V sobotu nás navštívila skupina kluků fotbalistů z P...
20/04/2026

Pozor pozor, hledá se majitel téhle vynikající modré lahve s roboty.
V sobotu nás navštívila skupina kluků fotbalistů z Pardubic, kteří měli nějaké soustředění v Rokytnici v Orlických horách, nebo zde minimálně bydleli.
Provedli jsme je bunkrem a na konci prohlídky jsem se dočkal i potlesku, který mě nebývale potěšil.
Každopádně, někdo z kluků si u nás na stole zapomněl lahev (vypitou) ve které zřejmě měl nějaký pomerančový nápoj či tak něco. Pokud byste náhodou někdo tušil, co to mohlo být za partu a měli na ně nějaký kontakt, budeme rádi za předání. Bylo by škoda, kdyby se robotí lahev nevrátila původnímu majiteli.

Netušili by třeba z FK Pardubice, jestli to nebyl někdo od nich?

Vše co jsem chtěl říct už jsem řekl v příspěvku níže...
31/03/2026

Vše co jsem chtěl říct už jsem řekl v příspěvku níže...

Dnes ráno nás opustil další kamarád, Petr Soukop.
Nadpozemský fanda letadel a skvělý fotograf všeho co nejen v našem letectvu od devadesátých let létalo. Roury, vrtule, mixéry, zkrátka vše co vonělo leteckým petrolejem a dotklo se kdy ranvejí - míst pro Petra zaslíbených - letišť.
Možná na prstech jedné ruky by se daly spočítat publikace o letectvu u nás co vyšly a NEBYLA by v nich ani jedna Petrova fotka.
Jeho snímky zdobí i nejednu kancelář či monitor těch, co mají letadla fakt rádi. Byl zakladatelem stránek www.warbirds.cz ze kterých později přešel na F. a své snímky až do ledna letošního roku tak vkládal na WarBirds.cz.
Když k nám před 25 lety dorazil na R-S 72 Nízká, provedl jsem ho objektem a pak už jsme kecali jen o letadlech a bunkrech a zase o letadlech a zase o bunkrech.
Krátce po vzniku naší databáze www.opevneni.cz jejímž duchovním otcem je BlooDiK, se k nám Petr přidal a objížděli jsme republiku s GPSkou, abychom zaměřovali objekty vzdálenější od jinak profláklých linií N, R a K, kde se nedostávalo souřadnic. Začali jsme na Bratislavě, kterou jsme tenkrát celou prosvištěli od brzkého rána až do pozdního večera a Petr fotil, zatímco my jsme zaměřovali.
Pak jsme se s jeho Oktávkou vydali na MO, kterým nás provedl náš další kamarád Míra Urban a zase Petr fotil a my měřili. O rok později následovalo O (OP), kde jsme si užili své, ale byla to opět velmi zdařilá akce okořeněná nevšedními zážitky, které si ale teď nechám od cesty.
Jezdívali jsme spolu na Hájovnu do Ostružné, kde jsme trávili zimní i letní dovolené a Shark, což byla Petrova přezdívka, trávil pak i u BlooDiKů nejeden večer.
Naposledy jsem se s Petrem viděl na našem výletu na tehdy čerstvě otevřenou tvrz Dobrošov, která prodělala rekonstrukci a tak jsme se byli mrknout v původní bunkrologické sestavě (ještě s Juldou) jak se rekonstrukce povedla.
Výlet to byl skoro jako za starých časů, byť nám bylo o dvacet víc. Zajeli jsme na N-S 60, kde jsme si před mnoha lety též užili spoustu večerní legrace a výletní část zakončili pod rozhlednou na Šibeníku u Nového Hrádku. Tehdy jsme si sedli na verandu tamního fakt krásného turistického centra (to bylo tou dobou ještě zavřené), koukali se do kraje - výhled je tam jeden z nejhezčích snad u nás, kecali o všem možném a užívali si zkrátka společný fajn den.
Jelikož jsme se Sharkem byli odjakživa mlsný huby, nemohlo to skončit jinde jak v cukrárně v Novém Městě nad Metují, kterou jsme vyplenili od větrníků, kokosek a chlebíčků, na náměstí počochnili svými moudry pár kolemjdoucích a vydali se se zapadajícím Sluncem domů. Jelikož člověk míní a život mění, netušil sem, že tehdy vidím Sharka naposledy.
Nejvíc mu byl za poslední léta blízko hlavně BlooDiK, od kterého mi dnes ta smutná zpráva přišla.

Já se na podzim zařekl, že už sem na tuhle zparchantělou síť nevlezu, ale dnes, pro Sharka, udělám výjimku, protože vzpomínku si zaslouží i zde, kde ho sledovaly více jak čtyři tisíce fanoušků letadel.

Čest jeho památce a modré nebe...

Dnes má ta naše holka betonová 88 let.Zatímco my stárneme a chřadneme, ona stále roste do krásy a šrámy zůstaly už jen n...
23/09/2025

Dnes má ta naše holka betonová 88 let.
Zatímco my stárneme a chřadneme, ona stále roste do krásy a šrámy zůstaly už jen na fotkách.
Ze střílny N vedle vchodu zůstalo po německých zkouškách jen toto okno do lesa. Inu, to je tak, když si pro rekonstrukci vyberete ten nejzachovalejší v lese.

🍀Máme za sebou další prázdninovou hlavní akci na R-S 72.Byla o trochu náročnější jak obvykle, neb prakticky se dvěma krá...
08/08/2025

🍀Máme za sebou další prázdninovou hlavní akci na R-S 72.
Byla o trochu náročnější jak obvykle, neb prakticky se dvěma krátkými výjimkami celý týden v kuse propršel.
Kdo znáte Orlické hory, tak víte, že jak tam se to jednou sekne, tak to tam drží.
Kamil, naše dvorní obsluha meteoradaru nás už někdy začátkem týdne informoval, že máme nad sebou takový "mráček", který se neustále točí nad oblastí jak Orlických hor, tak i Jeseníků, zatímco jinde prakticky nekáplo. Zkrátka zažili jsme si bunkrologično v srpnu. Zejména ve chvíli, kdy se ve čtvrtek a v pátek dostavily i mlhy a lehká kosa :-). Takže jsme měli vlhko v bunkru i vně, což je to, po čem toužíte.
Zažili jsme tam pár podobně propršených a ne zrovna teplých sezón (předloni např.), ale tentokrát už to bylo znát i v okolí bunkru. Loučka před ním byla promočená tak, že se člověku pod nohama trhaly drny trávy a i s nimi člověk klouzal jak po skluzavce. Vyjít si tak v noci k lesíku, aby člověk vylil co vypil, byla doslova stezka odvahy. Jak vám to podjelo pod nohami, zatly se úplně jiné svaly na udržení rovnováhy a hrozilo, že se člověk po...

Zkrátka počasí nevyšlo no... Na návštěvnosti to znát moc nebylo, protože lidi ač chodili či jezdili kolem, tak nechodili dovnitř :-). Historie zjevně už netáhne. Nic moc návštěvnost hlásili i kolegové
ze spřízněných muzeí, kde to prý též oproti minulým sezónám není žádná sláva. Ale my to přeci neděláme pro to, abychom se chlubili, ale proto, že nám to dělá radost si prostě budovat takové malé muzeum pro dobrý pocit. Zkrátka máme takovou Hospodu Na Mýtince. Doslova a do písmene.

Co se během posledních měsíců a tohoto pracovního týdne udělalo popisovat nebudu. Razím teorii, že kdo chce, zaj(e)de se podívat a může sám posoudit. Asi jste pochopili, že zkrátka nejsme muzeum, které se kdovíjak prezentuje vně. Aneb není nic staršího než před pár minutami zveřejněná fotka, na kterou si zítra už nikdo nevzpomene. Na tohle je FB doslova černá díra. Nehledě na tu povrchnost, kterou občas sleduji.

Co ale napsat chci, to je skutečnost, na které si opravdu hodně zakládám a která mně v tom deštivém týdnu opravdu neskutečně zvedla náladu a přesvědčila mě o tom, že bych neměnil ani za nic těch 29 let která jsme strávili na 72 různým počochněním všelikých částí objektu, aby nebyl ruinou. Tím vším není to, co se na bunkru udělalo, jak dlouho to trvalo a zda to je či není zaznamenáníhodné. Pro mne (a vsadím se, že i pro zbytek našeho spolku) jsou to nejdůležitější lidé. Lidé, kteří bunkry navrhovali, stavěli, chtěli bránit - ti jsou samozřejmostí a pro jejich památku to děláme léta. Ale vedle nich jsou na stejné úrovni pro nás i lidé, kteří nás při těch bunkrologických vylomeninách (nejen na 72, ale i na Boudě) provázeli. Bez nich si tu naší hlavní akci vůbec nedovedu představit a oni jsou to, co mě nabíjí a umožňuje i ty vlhka a nevlídna překonat. Lidé, které kdykoliv rád uvidím a nesmírně si jejich přízně vážím. Pro mě byli letos opět tou největší vzpruhou a důvodem proč to dělám a budu doufejme dělat dál ještě pěknou řádku let. Letos se jich během toho týdne na bunkru sešla pěkná řádka a bylo to neskutečné a nesmírně duši i srdce nabíjející setkávání. Někteří dojeli na skok, někteří s námi byli pár dnů, někteří skoro celý týden. Byla to čistá radost s nimi na tom bunkru být a člověku to vracelo staré časy, vzpomínky, tisíckrát opakované příběhy, které ale vždy pobaví, k tomu pocit, že jsme to nedělali zbytečně a potkali jsme ty pravé, nám léta letoucí věrné a z mého pohledu nenahraditelné bytosti.
A to je po tomto skromném úvodu to hlavní, co jsem chtěl zde sdělit :-).
Takže jsem šťastný, že jsme mohli během dne i po večerech trávit chvíle s těmi, co jsou pro mě opravdoví přátelé a kamarádi. Někteří už se na nás dívali shora z nebeské báně a moc chyběli - Tomous, Jirka Líbal st., Aleš Horák...
Šťastný jsem tak byl neskutečně za přítomnost Tomousovo Beáty, která je skoro takovým nadpozemským dobrým andělem našeho bunkru, stejně tak Ireny co k nám kdysi přijela i s liškou a malou slečnou (ta už teď malá zdaleka není) a jezdí každý rok. Nedovedu si prázdniny bez těchto dvou představit. Stejně tak si je nedovedu představit bez košaté rodiny Jirky Líbala ml. s Borůvkou, malým Jirkou, Matyldou a Malvínou. Ta nejmladší sice občas maličko trucovala letos, ale ty krásné obrázky před bunkrem, než je smyl déšť, člověku prostě spolehlivě rozlily úsměv na tváři jak se na ně podíval ze stropu bunkru. Samozřejmě dovezli i úžasný guláš a fantastické dva pekáče buchet 8-) po kterých se jen zaprášilo.
Jirka musel s rodinou v pátek pryč, takže se nepodařilo protnout je se zbytkem našich společných kámošů co dorazili v pátek a jistě by se rádi viděli.
Každopádně se nám sešla koncem týdne neskutečná sestava ze starých časů hlavně z Boudy. Dorazil Vašmen, dorazili Džordy s Ondrou, dorazili Bonous s Martym (dnes slovutným ředitelem úžasného Letecké muzeum v Kunovicích), takže "Hradišťská" parta byla prakticky kompletní - chyběl jen Tomous. Ten by měl myslím z kluků velkou radost a užíval by si jejich přítomnost neskutečně. Když Vašmen zahrál v pátek v podvečer "Tunel jménem čas" a dodal, že tu už Tomovi zahrát nestihl, brečeli jsme s Otou (Tomovým bráchou) oba... Tomous Ryvolovky miloval.
Dorazil i náš orlickohorský turista Majkl, který s námi též jezdí skoro od začátku našeho působení na bunkru.

Během týdne, ale hlavně pak v sobotu dorazili další kamarádi a přátelé, se kterými nás pojí společný zájem, stejně tak i lidé, kteří nám v posledních třech letech neskutečně pomohli dokončit náš životní projekt a nebo zkrátka ti, co podporují jak bunkr, tak i Opevneni.cz. Sešli se nám tak na bunkru lidé jako - abecedně řazeno - Pepa Balcar, Jarda Hampl (jeho počin teprve uvidíte), Pavel Holzknecht, Tomáš Janda, Zdeněk Komanec, Radan Cody Lášek, Marcel Moucha, Jaroslav Meldik (bez něj by nebylo "tam dole" nic a nebo paskvil), Vladimír Mondschein (ten nás "nakopl" k činu před třemi lety), Michal Prášil, Martin Říha, Břeťa Sháněl (odvedl neskutečnou práci při výrobě provozních nádrží, rozvodech vody a tak vůbec), Ondra Schejbal (autor fantastického modelu 2YRO na Boudě), Vláďa Sýkora (ropiky.net), Pavel Vašata s Lenkou, a další co nám fakt hodně pomohli a na které rozhodně nezapomeneme.

Dorazili i kolegové co se známe jen přes FB písemně, takže jsme mohli poklábosit i osobně. Byla to fajn setkání.

Zkrátka bunkry byly, jsou a vždycky budou o lidech. A já jsem moc rád, že jich kolem sebe máme tolik.
Už teď se těším na příští rok, který bude myslím opravdu velký, protože budeme slavit 30 let našeho Spolku a stejné období od počátku rekonstrukčních prací na R-S 72. Trvalo nám celých třicet let se těch třiceti let dočkat :-), tak doufám, že se nás o tom výročí příští rok sejde minimálně tolik co letos. Bylo to letos sice trochu vlhké až mokré, ale jinak to bylo skvělé a lidsky doslova povznášející.

Díky všem dámám co s námi zase byly za jejich přítomnost, která se těžko popisuje slovy. Díky všem chlapům co se přijeli podívat a zavzpomínat či si prohlédnout výsledky našeho snažení. A konečně díky klukům, se kterými tam v těch přenádherných lesích plných betonu a vzpomínek mohu trávit svůj všeléčící bunkrologický čas - Brďovi, Otovi, Tomasičovi, Kamilovi a Honzovi 13. Bez Vás si to
vůbec nedovedu představit.

Tak takové to tedy bylo v červenci a srpnu na 72. Ale zdaleka ještě letos nekončíme, tak se budu zase těšit!

Foto - duben 1996 a naše první brigádička v téměř kompletní sestavě. H13 byl tehdy na misi v Kosovu.

Před třemi lety, na kulaté výročí, jsem napsal níže uvedenou vzpomínku na událost, která (a tím jsem si zcela jist) poot...
27/05/2025

Před třemi lety, na kulaté výročí, jsem napsal níže uvedenou vzpomínku na událost, která (a tím jsem si zcela jist) pootočila kolem dějin. Dnes je to 83 let od onoho středečního dopoledne.

Jelikož bychom nikdy neměli zapomenout na hrdinství Josefa Gabčíka, Jana Kubiše a všech 🇨🇿, kteří jim či jejich spolubojovníkům zcela nezištně pomáhali i za cenu vlastního života, nasdílím to i sem k nám.

Vedle oné vzpomínky sem dám k zamyšlení ještě jednu věc, která mě napadla dnes ráno u diskuse pod sdíleným článkem u nás na Opevneni.cz. Nebude to ovšem pěkné čtení, takže upozorňuji předem.

Říkám si, pokud by se Jan, Josef či snad oba dva dožili nějakým zázrakem konce války, jak by se jim asi vedlo? Jak by se dívali na to co se tu dělo v květnu 1945 a dalších měsících po konci války? Jak by se jim vedlo v dalších letech, kdy se tu vyřizovaly účty s kdekým kdo mohl být nebezpečný tím, že zkrátka věděl? V době, kdy proti bývalému předsedovi protektorátní vlády svědčila u soudu i štětka? Jak by se jim vedlo po roce 1948?
Jak by se dívali na to, když jejich nepřátelé z Gestapa místo v base skončí jako agenti StB a jdou opět proti našim, proti odbojářům, proti parašutistům, vojákům ze Západu i těm nevhodným z Východu? Jak by vnímali milost Novotného viníkům vyhlazení Lidic z řad SD, aby mohli makat pro StB?
Jak by se dívali na vraždu Veleslava Wahla v roce 1950 a další komoušské vraždy hrdinů odboje se kterými spolupracovali jejich spolubojovníci jako byli taktéž popravený Jaromír Nechanský a další?
Jsem si ale jist, že by zcela určitě skončili v nechvalně proslulém Domečku, na Mírově či v Jáchymovských dolech, tak jako naprostá většina jejich kamarádů ve zbrani či odboji. Možná v jejich případě rovnou na popravišti, on už by se nějaký důvod na "velezradu" u komoušů našel.

Ale zpět do dnešních dnů, kdy je i ty všechny ostatní z domácího odboje vnímáme zcela oprávněně jako hrdiny a lidi na jejichž odkaz nejenže nesmíme zapomenout, ale měli bychom svými činy i navázat.

Čest a věčná sláva jejich památce!

Když provázíte na bunkru, je dobré znát nejen ten milion takticko-technických dat k němu, výzbroji, vybavení, stavebních...
20/05/2025

Když provázíte na bunkru, je dobré znát nejen ten milion takticko-technických dat k němu, výzbroji, vybavení, stavebních firmách, orientovat se v historii a hlavně historických souvislostech (ty mnohdy dávají spoustě věcí úplně jiný rozměr), ale i něco víc třeba o oblasti, kde se vaše muzeum nachází. Důvod? Jednoduchý - když po třech hodinách prohlídky našeho araba vystoupí takový návštěvník zase na denní světlo, do tepla, sucha a svítícího slunce, touží, kromě toho dát si čaj či odvážnější i pívo a buřt, navštívit i něco mírumilovnějšího než je bunkr. Pak nastává onen okamžik, kdy by se z průvodce po vojenském objektu měl stát na chvilku zase místní znalec a být schopen poradit kam se vydat za potěchou oka, radostí duše a zahřátím srdce. Zkrátka na ta "panoramata", jak říkali svého času moji oblíbení Homolkovi. Toliko má zkušenost.
K nastudování reálií můžou sloužit samozřejmě ty internety, pokud člověk oddělí zrno od plev, ale samozřejmě i knížky. Různých průvodců a knížeček o zájmové oblasti je dnes už docela dost, plus když se člověk zajímá, jde to tak trochu samo a ty informace si ho skoro hledají :-).
A nebo má skvělé kamarády, kteří bádají na podobném poli a výsledky svých bádání zveřejňují na svých stránkách. Nebudu zde Pavel Vašata jmenovat, protože toho doufám všichni nadšenci do Orlických hor a Jeseníků (nejen) znát, stejně tak jako jeho skvělé počiny Orlické hory na historických pohlednicích a fotografiích, Život pod Suchým vrchem a další. Fakt doporučuji navštívit, protože se dozvíte mnohé o místech zapomenutých, prohlédnete si fotografie ze starých časů, zkrátka budete v té nejlepší, doslova lázeňské péči. Já jsem tam pečený vařený ;-), protože Orlické a Jeseníky jsou má velká srdcovka, kromě hromady dalších úžasných míst téhle skvělé země. Modří budou vědět, že třeba taková Vltava... 🥰
Ale zpátky do Orlických. Když si člověka některé informace nenajdou, musí hledat sám a od toho jsou všeliká zařízení jako třeba antikvariáty. Tam se dá najít (mnohdy úplně náhodou) občas poklad, který musí potěšit každého patriota. Zjistíte totiž, že lidí, kteří se před dávnými lety snažili vyzdvihnout krásy kraje ve kterém žijí, nebo nějak působí, bylo docela dost a dělali neuvěřitelné věci v rámci různých okrašlovacích spolků. Kdo hodně pomohl poznávat kraje naše zaslíbené byl třeba Klub českých turistů. A tam, kde nebyl, našli se lidé, kteří jeho pobočku neváhali spolu s podobně nadšenými založit a rovinout. Jedním z nich byl i pan Emanuel Vladimír Danihelovský, který místní pobočku KČT založil v Ústí nad Orlicí, kam se přestěhoval ze svého rodného Benešova. Během necelého roku se mu pro místní pobočku podařilo získat 155 členů, kteří pořádali všeliké výlety pro zájemce, značili turistické cesty a činili se ku prospěchu ruchu cestovního. Díky KČT tak mohly celkem rychle v Orlických horách vyrůst dnes velmi známé chaty jako je ta na Šerlichu (1922), na Suchém vrchu (1928) a později na Andrlově chlumu a na Kozlovském kopci.
Pan Danihelovský byl též vášnivý fotograf a tak se díky němu zachovaly nádherné fotografie kraje zaslíbeného, které byly součástí i úžasné výstavy pořádané svého času Městské muzeum v Ústí nad Orlicí.
Asi největší zásluhu, dovolím si tvrdit, má pan Danihelovský v počinu na již zmíněném Andrlově chlumu. A tím se oslím můstkem dostávám zase k těm antikvariátům a pokladům. Až někdy budete na "Andrláku" hledět z výšky tamní rozhledny z roku 1994 dolů na chatu Hvězda, vězte, že nebýt pana Danihelovského, jeho nadšení a přátel, neměli byste pravděpodobně na co koukat. Chata doznala tedy celkem zásadních změn a ač kdybych mohl, s radostí bych jí vyměnil za tu původní z roku 1940, stojí to tam myslím za návštěvu.
Pan Danihelovský ke svým počinům na Andrláku vytvořil úžasnou publikaci, kde je zvěčněna nejen podoba budoucí chaty, její různé návrhy a věci se stavbou spojené, ale i několik stránek lidí, kteří se o její výstavbu jakkoliv zasloužili. Musím říct, že pohled na ty desítky portrétek mě doslova posadil na zadek. Kéž by takto nadšených lidí, kteří to dělají pro radost a nezištně, bylo víc.
Zkrátka když srovnám dnešní lunaparky na DM a v Jeseníkách, jsou počiny pana Danihelovského a jeho přátel doslova balzámem na duši.
Takže, kdo byste si chtěli nastudovat jak se to dělá, aby člověk nebyl slavný kvůli prachům, ale proto, že pro tuhle zemi něco udělal, doporučím nahlédnout (bude-li někde příležitost) na publikaci jejíž titulní stránku uvádím níže. Osobně z ní mám obrovskou radost. Zde končí chlubící sekce a pokračujeme postupně k závěru. Zkrátka, pokud chcete na svých muzeích mít nejen bunkráky, ale i nadšené turisty, kteří si k rám rádi přijdou pro radu kam zajít a kde ještě nebyli, doporučuji nastudovat si a zajímat se o historii místa, kde váš železobetonový miláček stojí. I když, uznávám, že Andrlák je od R-S 72 trochu dál, ale pořád to jsou Orlické :-).
Takže jen tak mé ranní poklábosení o všem možném. Možná to někoho nebavilo, možná ty jelení skoky z jednoho tématu na druhé někomu zvedalo vlasy hrůzou na hlavě, ale když se mě zeptá FB po ránu co mám na srdci, tak jsem měl tohle.
Orlickým horám zdar a všem, kdo šíří jejich slávu a krásu dvojnásob :-). Těm navíc ještě velké poděkování, ať už to byl pan Danihelovský, nebo jeho pokračovatelé, Pavlovi též za to, že mě ukázal místa, která jsem neznal. Prostě čistá radost z toho, že se člověk může stále učit a poznávat.
Toť pro dnešek vše, tak pěkný den.

Tome, vzpomínáme a nikdy nezapomeneme.
22/04/2025

Tome, vzpomínáme a nikdy nezapomeneme.

Dnes je to přesně 12 let, co nás opustil Jirka Líbal. Zároveň, letos v červnu by se dožil 80 let. Je to neuvěřitelné čís...
03/02/2025

Dnes je to přesně 12 let, co nás opustil Jirka Líbal.
Zároveň, letos v červnu by se dožil 80 let. Je to neuvěřitelné číslo, když si vzpomenu kolik mu bylo na této fotce z Boudy. Je to snímek z tehdy úplně první bojové ukázky na K-Ba-S 24, zde ovšem chlapi zvěčněni před vchodovým objektem.
Byly to úžasné devadesátky na betonu, s fantastickou partou lidí a už tehdy jednoznačně celoživotním koníčkem.
Kdyby mi tehdy někdo řekl, že tu ani Jirka, ani Tomous už dnes nebudou, ucpal bych s ním odvodňovačku.
Vím jediné, Jirka by i dnes vypadal úplně stejně, hulil by stejně, a kecali bychom o hraničářích, o bunkrech, o zbraních, ale hlavně uniformách. Proč je tenhle knoflík tam kde je a není tam kde má být a proč je jen jeden, když mají být dva a tady ten štráfek na mundůru je takový, protože tehdy a tehdy byl takový a takový předpis o kterém dnes málokdo má tušení. Proč má pásek od týhle uniformy, když na sobě má úplně jinou. Jak to, že má na čepici to a ne tamto, jak to, že tenhle má uniformu tuhle a tenhle jinou, protože voe podívej se na ty kapsy přece. Jo a ještě, že bunkr ten a ten má to a to a nemá tamto, protože přece... a tak pořád dokola.
Mimochodem, je to snad jediná známá fotka, kde Jirka nemá v ruce cigáro, ale moc bych za to nedal, že ho kvůli focení dočasně přestěhoval do Tomousovy levačky.

Chlapi, chybíte tu, oba a moc.

Připojuji vzpomínku na Jirku co jsem sepsal před dvěma lety.

Jirka Líbal
2.7.1945 - 3.2.2013
Další vzpomínku na kamarády, se kterými jsem spojil svou bunkrologickou dráhu, bych chtěl věnovat Jirkovi Líbalovi staršímu. Od jeho odchodu tam nahoru uběhlo totiž letos už těžko uvěřitelných 10 let.
Jsou lidé, kteří se na opevnění a zejména pak na tvrzi Bouda vyskytovali celkem často, ale znali je jen skalní. Jirka byl přesně jedním z nich. Necítil potřebu se někde ventilovat a zviditelňovat. Za něj hovořily hlavně znalosti. Bunkry byly jeho koníčkem, ale tím úplně největším byly uniformy a výstroj, včetně předpisů a nařízení.
Bavíme se zde o uniformách našich ozbrojených sborů (armáda, četnictvo, finanční stráž a další), ale i o uniformách Wehrmacht, US Army, Rudé armády a hromady dalších válečných, ale i poválečných.
Kdo jste Jirku znali, myslím, že se asi bez výjimky shodneme, že u nás nebyl větší odborník na "mundůry" a vše s nimi spojené, než právě Jirka Líbal.
Jemu jste podali fotku nějakých vojáčků odkudkoliv a on vám byl schopen během několika sekund říct o co se jedná, z jaké to je doby a co je na té výstroji všechno špatně.
Špatně ve smyslu co si chlapci vojáci tak nějak vylepšili, aby vypadali lépe a nebo byli za větší frajery. Prostě běžný smrtelník viděl fotku vojáků a v lepším případě byl schopen identifikovat šarže, ale co dokázal vyčíst Jirka, to vyvolávalo úžas.
Občas jsem se přistihl, že jsem na něj zíral s otevřenou pusou a nevěřil vlastním uším. Všímal si věcí, které já jsem na fotce, kdyby mě neupozornil, ani neviděl.
Byl schopen vám říct kdy co do výstroje bylo zavedeno, kdy to bylo změněno, kdy zrušeno a to v naprosté většině vypálil z hlavy na první dobrou. Prostě chodící Ottův slovník naučný ve verzi, která nikdy nevyšla a to sice výstroj a výzbroj armád Evropy a okolí.

Namátkou tak mohu jmenovat čím vším se zabýval a k čemu všemu byl schopen vám fundovaně podat spoustu informací...
* Československá armáda 1918 - 39
* Vládní vojsko Protektorátu Čechy a Morava (Regierungstruppe Böhmen - Mähren)
* Uniformovaná protektorátní policie (Uniformierte Protektoratspolizei)
* Deutsche Polizei (Drittes Reich)
* Berufs- und freiwillige Feuerwehr 1934 (Drittes Reich)
* BGS-Schulterstücke 1951 - 2001 (Bundesrepublik Deutschland)
* FFW-Schulterstücke (Bundesrepublik Deutschland)
* SA 1926 - 1945 (Drittes Reich)
* Strafvollzugsdienst (Drittes Reich)
* Zollbeamte (Weimarer Republik, Übergangszeit & Drittes Reich)
* Schulterstück-Fibel (Polizei-ähnliche Schulterstücke)
* Volkspolizei (Deutsche Demokratische Republik)
* Красная Армия (1943 - 1945)
* L’armée belge 1939
* Militärbeamte des Österreich-Ungarischen Heeres.. Francouzi, USA, Velká Británie a hromada dalších.

Pokud našel spřízněnou duši se kterou mohl poklábosit o uniformách, znamenala každá hodina jen sekundu maximálně minutu. Čas se v tu chvíli stal naprosto abstraktním pojmem. Takže jste k Jirkovi přišli na návštěvu někdy v pět odpoledne a v lepším případě jste v pět ráno se sirkami v očích opouštěli jeho velmi specifický byt a Jirka se s vámi loučil slovy "hele to musíme někdy ještě doprobrat" a vy jste věděli, že jste byli sotva v půlce.
Jeho znalosti byly skutečně neuvěřitelné a je s podivem, že si ho nikdy nevšiml žádný ústav, který by je zúročil. Samozřejmě se na něj lidé obraceli s prosbou o identifikaci různých částí výstroje a uniforem nejen od nás, ale i z celého světa a na diskusních fórech (a nemyslím tlachací o ničem, ale ta, kde se skutečně něco řeší) byl považován za naprostou špičku v oboru. Byl schopen vám povykládat co je ve které knížce od slovutných autorů špatně a kde jsou jaké chyby a proč si tu či onu prostě nekupovat a když už, tak koupit "tuhle", ale v ní jsou taky chyby :-).
Jirkovou největší chybou bylo, že on sám nikdy své znalosti nesepsal a nezůstalo tu po něm tím pádem bohužel nic. Byl z lidí, kteří ve své skromnosti zkrátka věděli, že neví vše a že by tomu tím pádem příslušná publikace odpovídala. Nadarmo jsme říkali, že ať sepíše cokoliv, bude to o míle lepší než to co kdykoliv předtím vyšlo. Je to fakt velká škoda.

Když se rušil podnik ve kterém pracoval a dostal odstupné, pořídil za něj xerox kopie policejních věstníků a předpisů. V dnešní době digitalizací už naprosto bezcenné štosy papírů.
Pro něj to tenkrát byly poklady.

Jirku jsem poprvé potkal v roce 1991, když jsem poprvé ve své bunkrologické historii dorazil na tvrz Bouda. Svou vezdejší návštěvu o rok dříve nepočítám, protože ač jsem chodil nad vchodovým objektem doslova desítky metrů, stejně jsem ho nenašel.
Jak jsem zde už možná někdy dříve u jiných vzpomínek zmínil, ani ta druhá návštěva nebyla jednoduchá a Ba jsem opět hledal. Tenkrát jsem už měl ale na zádech krosnu a Ba najít musel, jinak budu spát v lese (no ne že bych v tom lese pak stejně svým způsobem nespal).
Každopádně jsem na tvrz dorazil ve večerních hodinách jednoho červencového prázdninového dne z míst odkud nepřišel nikdy nikdo. Nad hlavou miliony much, na hlavě pověstný černý klobouk s čepicovým odznakem armády SSSR (tehdy děsně módní) a s řetězem háčků na drátkování chmele. U vchodového objektu sedělo u ohně, který byl tehdy před pravým diamantovým příkopem, asi osm lidí. Mezi nimi šedovlasý vousatý chlapík - kdo jiný než právě Jirka. Nevím zda si ho vůbec kdo pamatuje jinak, ale on vypadal dvacet let pořád stejně. Tehdy mu bylo 46, takže mladej chlap. Koukal na mě jak na zjevení a zaječel ať jdu s těma mouchama do pr...
Nezbylo než se od ohně vzdálit a mouchy uklidit. Co si o mě Jirka a spol. tehdy mysleli, mi chlapci samozřejmě sdělili, když už z nás byla nerozlučná parta a nebylo to nic pěknýho ;-).
Nejvíc jsem je teda šokoval tím kloboukem, ale co už.
Jirka tam tehdy, jako ostatně vždy a všude, byl i se svými dvěma dětmi - Jirkou mladším a Káčou.
S těmi jezdil naprosto všude, po linii od Ostravy až k Trutnovu a chodili vždy pěšky. Někam dojeli s batohy na zádech a šli po linii směrem od Moravy do Čech. Průzkum objektů TO tehdy byl velmi dobrodružný, takže o historky nebyla nouze, protože děti navštěvovaly tehdy ještě základní školu a Jirka je tak vysílal na některé pro dospělého ne zcela splnitelné průzkumné úkoly :-). Každopádně pokud jste je někdy na bunkrech potkali, dali se naprosto jednoznačně a bez nejmenšího zaváhání identifikovat podle svých pověstných žlutých plastových hrníčků na čaj s trojouškem. Tehdy výkřik plastové campingové výbavy, jim vždy visel vzadu na batozích.
Jirka, jak už jsem psal, poletoval po našem opevnění prakticky všude a jeho snem bylo nejdřív ujmout se jeho oblíbeného N-S 79, kde se tehdy s kamarádem Jardou Hamplem angažovali při čištění stropu. Nicméně Hrobka nebyla jeho největší modlou. Tou se stala StM-S 34.
Bohužel to na ní měl Jirka moc daleko na to, aby se jí mohl náležitě pověnovat, ale snažil se kdykoliv tam byli. Ne náhodou, když tento svět opustil, se tak Jirka mladší s Katkou vydali na objekt, aby ho očistili od náletů a Jirka tak na něj tam shora dobře viděl a měl ho
na dohled. Vždy mu tam zapálili svíčku na památku.

Každopádně naše parta z Ba (tedy průvodců, čističů šachet zvonovek, věží, nouzáků, stropů a tvůrců prvních zábradlí) se s "Líbalovci" dala poměrně rychle dohromady a začali jsme na Ba
jezdit spolu. Ten začátek 90 let byl v tomto skutečně mezapomenutelná jízda a Jirka s dětmi se tak stali naší nerozlučnou součástí.
Nezapomenu nikdy na naše taškařice na tvrzi, výpravy do Mladkova, Lichkova i Těchonína a tamních osvěžoven po práci. Když jsem tehdy v Mladkově U Bohouše zkoušel moudra na tamní slečnu z obsluhy a náš tehdy mnohem divočejší Tomous to chtěl zkusit taky, tak ho Jirka tahal z okna a vysvětloval mu, že tohle je můj boj :-). Že jsem si ho projel nakonec sám a slečna asi tehdy nevěřila co jsem za jelito, to už raději nebudu rozebírat. Prostě Jirka se tehdy stal takovým naším bunkrologickým tátou. Když se dívám teď zpětně, asi nevěřil občas svým očím, ale nikdy nám to nedal najevo.
Dokonce si myslím, že on díky nám tenkrát prostě nestárnul. Ne, že by to byla naše zásluha, ale Jirka si to tak nastavil. Chtěl-li s těmi pošuky jakými jsme byli držet krok, musel nestárnout a tak nestárnul :-).
Tehdy začaly naše nekonečné hovory o armádě, uniformách, bunkrech a všem možném. Nejlepší byly samozřejmě na Boudě, ale na podzim a v zimě, kdy jsme na bunkry nejezdili, pokračovali jsme s nimi buď u něj doma, nebo vždy po srazech KHV Brno, kam jsme jezdívali pak už rovnou na dva dny.
Pořád bylo o čem povídat, na co vzpomínat, čemu se smát a co si společně užívat.

Kdo byl u Jirky doma, pamatuje si myslím pár věcí nadosmrti. Plakát Janis Joplin na stěně, stůl a dvě židle a nad stolem se vznášející kouřová clona z Camelek a kdesi za ní, za kouřem hustým, že by se dal krájet, seděl Jirka s tím svým nezapomenutelným úsměvem na rtech (který nasadil vždycky, když si měl s kým poklábosit o svých koníčcích), cigárem v ruce nebo strčeným mezi zuby. Jeho večeře, která spočívala v konzumaci polárkového dortu a asi sedmi kafí.

Nezapomenutelná byla též Jirkova televizní kariéra, kdy se stal hvězdou reportáže tehdy televize N@VA, která sídlila nedaleko Jirkova tehdejšího pracoviště a její reportéři slídili za rohem, hledajíc jako obvykle někoho s co nejkontroverznějším názorem.
Tehdy došlo ke zdražení cigaret a Jirku, samozřejmě s cigaretou v ruce, reportér zastavil na ulici se zvídavým dotazem "vidím, že jste kuřák, co budete dělat teď, když se zdraží cigarety?".
Jirka nezaváhal ani sekundu a se slovy "budeme míň ž**t a víc hulit" od užaslého reportéra odkráčel středem.

Když jsme se v roce 1996 z Ba trhli a šli "na své" na R-S 72, Jirka nemohl chybět. Takže na prvních fotkách z počátků rekonstrukce objektu je samozřejmě zvěčněn i se svými dětmi. Vyklízel tehdy
s námi místnost minometu, kam byla po explozi uvnitř objektu spadlá celá příčka oddělující právě střeleckou místnost minometu od zbytku podzemí. Podotýkám, že to byla třicítka příčka, takže to
musela být rána. Trosky příčky byly po celém spodním patře. Jirka byl též tím, který nám zdil základ fundamentu pro minomet z cihel z bouračky. Tehdy zedničinu ovládal hlavně on. Podobně se pak účastnil (to už i za vydatné pomoci Honzy Csongára - přítele Kačky) šalování a betonáže týlové stěny 72 prostřílené na několika místech skrz.
Zkrátka ta naše parta jen změnila bunkr, ale fungovala komplet dál. Hovory s Jirkou ať už celodenní nebo celonoční pokračovaly i zde a pořád a vždy bylo o čem se bavit. Kolikrát jsme tehdy do Jirky hučeli ať něco napíše. Bohužel tehdy marně.

Když jsem svého času koupil pár Rukovětí pro poddůstojníky, tak Jirka snil o jedné konkrétní, která se velmi špatně sháněla. Netušil jsem tehdy, že v jednom roce jich mohlo vyjít i více vydání.
Každopádně se mi po letech dotyčnou podařilo sehnat a Jirkova radost byla opravdu nefalšovaná.
Tak jsem mu jí nechal na studium. Prostě byly doby, kdy jsem kupoval všelijaký obrázky a knížky hlavně proto, abych mohl udělat radost jemu a těšil se co na to řekne. Na něm bylo prostě vidět, že si to užívá.

O Jirkovi by se dalo psát ještě hodně dlouho a povídat ještě déle, ale já jsem chtěl hlavně připomenout tohoto skvělého chlapa těm, co ho znali a měli s ním tu čest.

Když Jirkovi zjistili zákeřnou nemoc, neváhal a se svým "malým" Jirkou tehdy objeli všechny bunkry, které znali a mnohdy předtím navštívili. Jirka se s nimi evidentně chtěl rozloučit. Když jsem se později bavil s Jirkou mladším, tak mi toto potvrdil a má můj hluboký obdiv, že to vůbec dal. Vidět tátu, který je na místech, která měl tak rád a ví, že tam je zřejmě naposledy, to musela být neskutečná nálož.

Jirka nás opustil v pouhých 67 letech, když už to vypadalo, že by se z toho všeho snad mohl dostat.
Tehdy, v krematoriu v pražském Motole, jsme se s ním přišli samozřejmě rozloučit všichni z R-S 72 bez výjimky. Dorazil i Martin Dubánek, který byl další z jeho nerozlučných diskutérů po večerech a nocích.
Bylo to tehdy hodně smutné loučení se skvělým chlapem, který tu měl být ještě dalších dvacet let, aby s námi mohl slavit a radovat se z toho jak 72 vstává z popela i jeho přičiněním, abychom probrali co jsme probrat nestihli a aby opravdu něco sepsal. Bohužel, ta s kosou si opravdu nevybírá a je smutné kolik bunkráků si vzala právě ve věku, kdy se tam nahoru opravdu neodchází. Jirka tu strašně chybí, tak jako každý skvělý kámoš či kámoška co vám odejde na cestu ze které není návratu.

Jirka mladší tátovi a celému klanu myslím dělá stále čest a každý rok se i se svou skvělou Borůvkou a třemi novými Líbalovci zastaví na naší R-S 72 a zavzpomínáme nejen na tátu, ale i na společné roky.
Vždy přivezou nějakou neskutečnou dobrotu ať už buchty, nebo guláš či řízky a malá Malvína nám úžasnými obrázky pokreslí celou silnici u bunkru křídami. Chybí tomu jediné - aby u toho byl i děda Jirka...

Možná bláhově, ale stejně, se utěšujeme, že se tam nahoře ti všichni co to s námi táhli tady dole sešli a zase tam kecají, hulí a smějou se jak to tu vedeme. Že tam Jirka s Tomousem sedí u stolu, kolem nich nekonečné kartony cigár a hulí a kecají o bunkrech, o uniformách, o historii, o ženských, možná i o nás. Občas si přisedne Gardner, který mezitím šije ty skvělé mundůry pro nás až přijde čas oprášit ukázky.

Už je vám asi jasné, koho dalšího chci tam nahoře zase jednou potkat, až se tam vydám.
Tak Jirko, na viděnou a dík, že jsem těch dvacet let mohl s Tebou ty bunkry oprašovat.
Čest Tvé památce.

Honza

P.S.
Fotka je z roku 1992, kdy se na tvrzi Bouda konaly první bojové ukázky a na vchodovém objektu se objevilo i důstojnictvo.

Adresa

Panské Pole

Telefon

606604854

Internetová stránka

Upozornění

Buďte informováni jako první, zašleme vám e-mail, když R-S 72 Nízká zveřejní novinky a akce. Vaše emailová adresa nebude použita pro žádný jiný účel a kdykoliv se můžete odhlásit.

Sdílet