18/05/2026
Beseda o bezdomovectví v Olomouci
V souvislosti se zahájením volební kampaně přinášíme reportáž z besedy o bezdomovectví v Olomouci, kterou 11. dubna pořádala ZO Olomouc v salonku kavárny Love Coffee poblíž hlavního nádraží.
Besedy se zúčastnili mimo jiné náš kandidát a lídr v Olomouckém kraji pro parlamentní volby 2025 a člen Celostátního výboru Zdeněk Beil, předseda ZO Olomouc a Mladé Levice Robert Fučík a někteří další členky, členové a hosté.
Diskutovali jsme se sociálním pracovníkem Charity Olomouc, který se dlouhodobě věnuje lidem bez domova a problematice bezdomovectví. Vycházel mimo jiné z údajů sčítání z roku 2025 v rámci projektu MPSV „Sčítání osob z vybraných kategorií klasifikace ETHOS“. Podle těchto údajů bylo v Olomouckém kraji přibližně 2 000 lidí bez domova, v celé České republice asi 160 000 osob. V samotném krajském městě Olomouci šlo zhruba o 1 200 lidí.
Metodika ETHOS rozlišuje několik kategorií lidí bez domova:
– osoby bez střechy, tedy lidé přebývající venku nebo nelegálně ve sklepech, půdách, skladištích a podobných prostorách,
– osoby bez bytu, například lidé v azylových domech, domech na půl cesty, ubytovnách, věznicích, nemocnicích, chráněném nebo tréninkovém bydlení,
– osoby v nevyhovujícím bydlení, tedy lidé žijící v nevhodných bytech, nebytových prostorách nebo přelidněných bytech,
– osoby v nejistém bydlení, například lidé ohrožení domácím násilím, přechodně bydlící u příbuzných či přátel, lidé po výpovědi z nájmu, ohrožení vystěhováním nebo odkázaní na krátkodobé nájemní smlouvy na jeden až tři měsíce.
Významnou část lidí bez domova tvoří lidé se zdravotním, psychickým nebo sociálním znevýhodněním. Často jde o osoby s lékařskou diagnózou, lehčím postižením nebo jinými obtížemi, které v podmínkách chudoby, nejistoty a sociálního vyloučení výrazně zvyšují jejich zranitelnost. Bezdomovectví tyto problémy neřeší — naopak je prohlubuje.
Diskutovali jsme o tom, jak krutě bezdomovectví zhoršuje duševní i fyzické zdraví, jak zkracuje život a jak činí každodenní existenci těžko představitelnou pro kohokoli, kdo ji nezažil na vlastní kůži. Lidé bez domova nejsou „selhání jednotlivce“. Jsou důsledkem systému, který trestá chudobu, nemoc, rozpad rodinného zázemí, ztrátu práce, exekuce, drahé nájmy i nedostupnost veřejného bydlení.
Bezdomovectví je krutý a neobvyklý trest za neúspěch v nerovné soutěži. Zároveň je to výstraha pro všechny ostatní: pracuj, mlč, snášej bezpráví — nebo skončíš pod mostem. Třída zaměstnavatelů a stát, který hájí její zájmy, tak udržují miliony pracujících v poslušnosti pomocí strachu z pádu na úplné dno.
Právě proto je boj proti bezdomovectví politickou otázkou. Nejde jen o charitu. Jde o moc, vlastnictví, mzdy, nájmy a právo na důstojný život.
Další část besedy se věnovala projektům typu Housing First — tedy principu „nejdříve bydlet, potom řešit další problémy“. Mluvili jsme o zkušenostech ze Spojených států, Skandinávie, z projektu Žít Brno i dalších iniciativ. Praxe opakovaně ukazuje, že stabilní bydlení je často základní podmínkou k tomu, aby člověk mohl řešit práci, zdraví, dluhy nebo vztahy.
Obrácený přístup — „nejdřív si najdi práci a pak možná dostaneš bydlení“ — selhává právě proto, že ignoruje realitu života na ulici. Jak se má člověk ucházet o práci, když je nevyspalý, hladový, nemá se kde umýt, nemá bezpečné místo pro své věci a po noci venku čelí násilí, šikaně nebo zásahům městské policie? Kolik zaměstnavatelů takového člověka přijme — a jak dlouho si může práci udržet bez stabilního zázemí?
Diskutovali jsme také o domovech Armády spásy a o praxi olomoucké Charity: o azylových bytech, komunitním bydlení, osobních pokojích se sdíleným sociálním zařízením a kuchyní i o formách podpory, které pomáhají lidem postupně obnovovat soběstačnost, bezpečí a vztahy.
Co reálně pomáhá?
– dobrovolnická pomoc zavedeným organizacím; při chronickém podfinancování sociálních služeb pomůže každá ruka i každý příspěvek,
– destigmatizace lidí bez domova; každý člověk má svůj příběh a důvody, proč se ocitl v nouzi,
– propojování podpůrných sítí, například Iniciativy nájemníků a nájemnic, Food Not Bombs, sociálních služeb, odborů a místních komunit,
– dostupné veřejné a sociální bydlení,
– regulace nájmů a ochrana nájemníků a nájemnic,
– systémové změny: progresivní zdanění, silnější sociální stát a nepodmíněné zajištění základních životních potřeb.
Připomeňme si také analýzy z dob ProAltu: bezdomovectví se společnosti nevyplácí ani ekonomicky. Je levnější zajistit lidem bydlení než platit následky života na ulici — zdravotní kolapsy, zásahy policie, pobyty v nemocnicích, azylový provoz, rozpad vztahů, kriminalizaci chudoby a další sociální škody.
Právo na bydlení pro všechny proto není jen otázkou soucitu. Je to otázka spravedlnosti. A jako každý boj za obzvlášť marginalizovanou a utlačovanou skupinu je i boj za lidi bez domova zároveň bojem za lepší postavení nás všech.
Bere totiž nejbohatším do rukou jeden z jejich nejsilnějších vyděračských nástrojů: „Pracuj za špatných podmínek, snášej nízkou mzdu, drahé nájmy a ponižování — jinak můžeš skončit na ulici.“
Boj za bydlení boří tuto logiku strachu. Boří řád, ve kterém má kapitál právo spekulovat s byty, zatímco lidé nemají jistotu střechy nad hlavou. Boří pozdně kapitalistický systém, který vyrábí chudobu a pak trestá její oběti.
Nepřátelé nejvíce utlačovaných — lidí bez domova, uprchlic a uprchlíků, lidí z globálního Jihu, národnostních menšin, lidí se zdravotním postižením, pracujících chudých a dalších zranitelných skupin — jsou spojenci velkokapitálu, oligarchie a imperialismu.
Pracující lid by jim nikdy neměl naslouchat. Kdo podporuje útoky na ty nejzranitelnější, nestojí na straně „slušných lidí“. Stojí na straně těch, kdo chtějí rozdělit chudé proti ještě chudším — a mezitím dál bohatnout na práci, nájmech a strachu nás všech.
Chcete bojovat za dostupné bydlení? Přidejte se k nám: https://jsmelevice.cz/pridej-se/
