03/09/2025
Další výtečný příspěvek vojenského historika Eduarda Stehlíka, o který stojí za to se podělit. Zvláště v dnešní době...
"Jaké byly osudy našich válečných hrdinů po únoru 1948, kdy se k moci v Československu dostali komunisté? Většinou nesmírně tragické. Čekaly je věznice, tábory nucených prací a některé i popraviště. Často v této souvislosti slýcháme, že jedinou perzekuovanou složkou našeho odboje proti nacistům byli letci ze Západu. Ano, ti jsou bezesporu tou částí naší armády, která byla komunistickým terorem zasažena prakticky bez výjimky. Nicméně podíváme-li se na dějiny našeho odboje, a je jedno, zda probíhal na západní či východní frontě, anebo na frontě domácí, zjistíme, že komunistický totalitní režim zasahoval úplně proti všem. Jakmile totiž někdo prokázal, že je ochoten nasadit život za svobodu své země, stal se pro komunisty nebezpečným. Oprávněně si totiž uvědomovali, že jestliže byli tito muži ochotni bojovat za svobodu a demokracii proti totalitě hnědé, nacistické, budou se připraveni postavit i proti totalitě rudé, komunistické.
Právě včera – 2. září 2025 – uplynulo osmdesát let od chvíle, kdy 2. světová válka skončila. Myslím si, že je to vhodný okamžik připomenout si několik desítek mužů, kteří v ní bojovali za naši svobodu, aby oni sami o svobodu svou a někdy dokonce i o život přišli poté, co se k moci dostali čeští komunisté. Těch tragických příběhů jsou stovky. Aby však můj dnešní, i tak opravdu hodně dlouhý příspěvek nebyl ještě delší, rozhodl jsem se jich při příležitosti onoho 80. výročí připomenout právě osmdesát. Oni si to opravdu zaslouží!
Kým začít? Možná ústředními orgány našeho zahraničního odboje, které za války sídlily v Londýně. Ministr národní obrany naší exilové vlády generál Sergěj Ingr po únoru 1948 rezignoval na jím tehdy zastávaný úřad velvyslance v Nizozemí a zůstal v exilu. Náčelník štábu ministerstva národní obrany generál Bruno Sklenovský uprchl před hrozícím zatčením do exilu, stejně jako náčelník Vojenské kanceláře prezidenta republiky a od roku 1944 velitel Osvobozeného území, generál Antonín Hasal. Za hranice republiky je následovali i bývalý velitel 1. čs. divize ve Francii a později 1. čs. smíšené brigády ve Velké Británii generál Bedřich Neumann, stejně jako šéf našich vojenských zpravodajců generál František Moravec (kromě jiného hlavní iniciátor operace ANTHROPOID).
Naprosto klíčovou složkou našeho zahraničního odboje, která kromě vojenských úspěchů pomáhala šířit jméno čs. odboje, byli naši letci, bojující na francouzském nebi a později i nad Velkou Británii a nacisty okupovanou Evropou. Jejich velitel ve Velké Británii, generál Karel Janoušek byl v dubnu 1948 zatčen a 12 let vězněn. Jen šťastnou shodou náhod tehdy unikl trestu smrti, který mu hrozil. Dva velitelé našeho stíhacího křídla ve Velké Británii, které sdružovalo všechny tři československé stíhací perutě RAF (310., 312. a 313.), podplukovníci Tomáš Vybíral a Karel Mrázek byli záhy po únoru 1948 propuštěni z armády. Tomáši Vybíralovi se v září 1948 podařilo uprchnout do exilu, Karel Mrázek byl zatčen, vězněn a šikanován. Do exilu odešli i další velitelé našich perutí. Bývalý velitel 312. čs. stíhací perutě RAF generál Ján Ambruš a hned tři velitelé 311. čs. bombardovací peruti RAF – plukovníci Alexander Hess, Vladimír Nedvěd a brigádní generál Josef Schejbal.
Osud každého z našich válečných letců by pravděpodobně vydal na román, považuji však za nutné zmínit alespoň tři případy. Major Josef Horák z Lidic, ano z těch Lidic vyvražděných v červnu 1942 nacisty, byl již v březnu 1948 odvolán z funkce na Hlavním štábu a raději odešel do exilu. Další lidický letec, major Josef Stříbrný byl již v březnu 1948 z armády vyhozen, a dokonce skončil ve vězení. Major Josef Bryks, stíhací pilot, který po svém sestřelení prožil takřka čtyři roky v nacistických zajateckých a koncentračních táborech a o němž ve Velké Británii natočili film „Srdce v zajetí“ (The Captive Heart) byl již v březnu 1948 vyhozen z armády, o dva měsíce později zatčen a odsouzen k mnohaletému trestu odnětí svobody. Zemřel 11. srpna 1957 na následky týraní v komunistickém koncentračním táboře Rovnost u Ostrova nad Ohří.
Další klíčovou složku našeho zahraničního odboje představovali čs. parašutisté vysazovaní na území okupované vlasti, jejichž výcvik a přípravu řídila v úzké součinnosti s britskou SOE (Special Operations Executive) Zvláštní skupina D. Její první přednosta podplukovník Jaroslav Šustr odešel po únoru 1948 do exilu. Ten druhý – generál Karel Paleček – byl v listopadu 1949 zatčen, odsouzen k devíti letům odnětí svobody a vězněn. Propuštěn byl sice „již“ po necelých třech letech, domů se však vrátil ve zuboženém stavu a s trvale poškozeným zdravím.
Velitelé paraskupin ze Západu, kteří se dočkali konce války, skončili po komunistickém puči následovně: majoři Antonín Bartoš (CLAY), František Bogataj (CARBON) a Pavel Hromek (BAUXITE) uprchli před hrozícím zatčením do exilu. Podplukovníci Rudolf Krzák (SILICA), Josef Otisk (WOLFRAM) a Rudolf Pernický (TUNGSTEN) byli vyhozeni z armády, zatčeni a vězněni. Rudolf Pernický déle než 11 let. Velitel výsadku PLATINUM-PEWTER major Jaromír Nechanský, jenž se v květnu 1945 jako předseda vojenské komise České národní rady významně zapojil do Pražského povstání, byl komunisty 16. června 1950 v Praze oběšen.
Československé jednotky ve Velké Británii však netvořili pouze letci a parašutisté, ale i příslušníci pozemních jednotek. Od srpna 1940 existovala na britských ostrovech 1. čs. smíšená brigáda, která byla v září 1943 reorganizována na Československou samostatnou obrněnou brigádu. Její velitel generál Alois Liška, byl již v březnu 1948 vyhozen z armády a před hrozícím zatčením uprchl do exilu. Komunisté proto zatkli alespoň jeho dceru Vlastu (za války vězněnou nacisty) a zetě podplukovníka Bohumila Pelikána, rovněž důstojníka naší armády ve Velké Británii, kterého následně odsoudili na 12 let vězení. Prý proto, že o připravovaném útěku tchána věděl a neudal ho.
Liškův zástupce, plukovník Antonín Zeman-Barovský byl rovněž zatčen, degradován, vězněn a spolu se svými blízkými, kteří si již v době okupace prošli nacistickým internačním táborem, systematicky šikanován. Několik důstojníků Liškovy Československé samostatné obrněné brigády odešlo po únoru 1948 do exilu, další byli vyhozeni z armády, či skončili v komunistických věznicích. Majoři René Černý, Claudius Šatana a kapitán Karel Sabela byli komunisty oběšeni. René Černý 23. května 1950, Claudius Šatana 7. října 1950 a Karel Sabela již 18. července 1949. Velitel ženijního vojska brigády plukovník Jiří Souhrada, byl 14. dubna 1950 utýrán k smrti v Táboře nucených prací na Mírově. Jeho manželka si poté, co se dozvěděla o jeho smrti, vzala život.
Někteří příslušníci čs. pozemních jednotek ve Velké Británii přešli v době války na vlastní žádost k jednotkám Svobodné Francie generála Charlese de Gaulla, s nimiž se zúčastnili, jak bojů v severní Africe, tak i později na evropském kontinentu. Nejznámějším z nich je bezesporu plukovník Otto Wagner, nositel jednoho z nejvyšších francouzských vyznamenání – Řadu osvobození (Ordre de la Libération), kterým bylo dekorováno pouze 60 cizinců. V dubnu 1951 byl vyhozen z armády, v březnu 1953 zatčen a vězněn. Jeho spolubojovníci z řad jednotek Svobodných Francouzů majoři Květoslav Prokeš a Miroslav Plešmíd, byli komunisty oběšeni. Květoslav Prokeš 5. listopadu 1949 a Miroslav Plešmíd 25. května 1950.
Velice významnou roli po celou dobu války sehrávali čs. vojenští přidělenci – generál Prokop Kumpošt ve Varšavě (později Jeruzalémě), plukovník František Hieke-Stoj v Teheránu, podplukovník Jaroslav Hájíček v Istanbulu a plukovník Karel Lukas ve Washingtonu. Všichni čtyři byli po únoru 1948 vyhozeni z armády. První tři zatčeni, degradováni a vězněni, Karel Lukas umučen příslušníky komunistické Státní bezpečnosti 19. května 1949.
Přestože můžeme slýchat, že se komunistická perzekuce údajně dotýkala pouze těch příslušníků čs. armády, kteří bojovali na západní frontě, není tomu tak. Nevyhnula se totiž ani těm, kdo se nacistům postavili na frontě domácí. Jeden z významných velitelů domácího odboje generál František Slunečko, jenž se jako jediný z vysokých velitelů první garnitury vojenské odbojové organizace Obrana národa dožil vítězství (v ilegalitě strávil déle než 5 let!) byl degradován, zatčen, vystěhován z Prahy a byla mu odebrána penze.
Generál Karel Kutlvašr, velitel Pražského povstání z května 1945 byl vyhozen z armády, v prosinci 1948 zatčen a odsouzen na doživotí. Z výkonu trestu byl propuštěn teprve po takřka 12 letech a hned následující rok na následky věznění zemřel. Generál Zdeněk Novák, po generálech Josefu Bílém a Bedřichu Homolovi, kteří byli zavražděni nacisty, třetí hlavní velitel Obrany národa, jenž byl v letech 1944-1945 vězněn Němci, byl v lednu 1951 zatčen, degradován a odsouzen na 18 let, z nichž pět skutečně ve vězení strávil. Obdobné byly i osudy generála Šimona Drgáče, jenž za války prožil takřka šest let v nacistických věznicích a koncentračních táborech. I on byl v roce 1951 zatčen, degradován a odsouzen ke 24 letům odnětí svobody. Pět z nich skutečně za mřížemi komunistických věznic prožil.
Významný velitel protinacistického odboje ve východních Čechách plukovník Bohumil Borecký, jenž byl nacisty vězněn v cele smrti v terezínské Malé pevnosti, byl již v dubnu 1948 vyhozen z armády, v červnu 1949 zatčen StB, předán sovětské NKVD, odvlečen do SSSR a 14. října 1954 zavražděn v gulagu. Dva významní představitelé odbojové organizace Rada tří – podplukovníci Josef Robotka a Karel Veselý-Štainer byli vyhozeni z armády a zatčeni. Karel Veselý-Štainer byl čtyři roky vězněn, Josef Robotka byl komunisty 12. listopadu 1952 oběšen.
Z dalších příslušníků domácího odboje zavražděných komunisty po únoru 1948 je možné uvést podplukovníky Josefa Gonice a Viléma Siegera-Soka oběšené 18. července 1949, bývalého vězně nacistických koncentračních táborů štábního kapitána Vratislava Jandu oběšeného 5. listopadu 1949, příslušníka Obrany národa a bojovníka Pražského povstání štábního kapitána Miloše Morávka oběšeného 1. srpna 1951, plukovníka Ladislava Svobodu, vězně nacistických koncentračních táborů poslaného komunisty na popraviště 13. listopadu 1952, či velitele skautské odbojové organizace Zpravodajská brigáda Veleslava Wahla oběšeného v Praze na Pankráci 16. června 1950.
Hovoříme-li o odboji proti Němcům na domácí frontě, musíme zmínit i Slovenské národní povstání. Náčelník štábu 1. čs. armády na Slovensku plukovník Julius Nosko byl z armády vyhozen v únoru 1953, degradován a vězněn. Blízký spolupracovník velitelů povstání generálů Jána Goliana a Rudolfa Viesta (zavražděných Němci) plukovník Mikuláš Ferjenčík byl vyhozen z armády a před hrozícím zatčením uprchl do exilu. Velitelé taktických skupin 1. čs. armády na Slovensku plukovníci Pavol Kuna a Mikuláš Širica byli vyhozeni z armády, degradováni a systematicky šikanováni. Jeden z nevýznamnějších partyzánských velitelů, velitel 2. čs. partyzánské brigády M. R. Štefánika major Viliam Žingor byl komunisty oběšen 18. prosince 1950 v Bratislavě.
Obdobná situace však panovala, pro někoho možná překvapivě, i pokud jde o příslušníky čs. zahraniční armády, kteří působili na frontě východní. Náčelník Československé vojenské mise v Moskvě generál Heliodor Píka byl komunisty oběšen 21. června 1949 v Plzni na Borech. Jeho zástupce, bývalý velitel 311. čs. bombardovací perutě RAF generál Karel Mareš byl vyhozen z armády, degradován a systematicky šikanován – mimo jiné i odebráním invalidního důchodu. Náčelník štábu naší mise v Moskvě major Karel Černý byl vyhozen z armády, dvakrát zatčen a vyslýchán. Před hrozícím uvězněním odešel do exilu.
Propuštění z armády a krátkému věznění se nevyhnul ani velitel 1. čs. armádního sboru v SSSR generál Ludvík Svoboda. Jeho zástupce generál Bohumil Boček byl propuštěn z armády, v únoru 1951 zatčen a odsouzen na doživotí. Zemřel ve věznici ve Valdicích již 16. října 1952. Bývalý velitel 3. čs. samostatné brigády v SSSR a poslední válečný velitel 1. čs. armádního sboru v SSSR generál Karel Klapálek, jenž původně velel čs. jednotkám na Středním východě a v severní Africe, byl v únoru 1951 přeložen do výslužby, v listopadu 1952 zatčen a 4 roky vězněn. Velitel 1. čs. samostatné brigády v SSSR generál Oldřich Španiel byl v březnu 1948 vyhozen z armády, degradován, vězněn a šikanován.
Velitel 2. čs. paradesantní brigády v SSSR generál Vladimír Přikryl byl zatčen v květnu 1949, následně degradován a odsouzen na 9 let, z nichž více než čtyři roky za mřížemi skutečně strávil. Jeho zástupce plukovník Dezider Kišš-Kalina byl v srpnu 1951 vyhozen z armády a zemřel 29. července 1954 na následky týrání po výslechu StB. Náčelník štábu 2. čs. paradesantní brigády v SSSR podplukovník Karel Hlásný byl vyhozen z armády a před hrozícím zatčením uprchl do exilu. Velitel 3. čs. samostatné brigády v SSSR plukovník Karel Střelka byl vyhozen z armády v červnu 1948, následně degradován a vězněn. Velitel dělostřelectva téže brigády podplukovník Vilém Sacher byl v květnu 1951 vyhozen z armády a degradován.
Velitel dělostřelectva 1. čs. armádního sboru v SSSR podplukovník Jan Studlar byl v únoru 1949 vyhozen z armády a uvězněn. Po propuštění z výkonu trestu se mu podařilo uprchnout do exilu. Nejinak se odvíjely i osudy velitelů praporů 1. čs. samostatné tankové brigády v SSSR. Velitel jejího II. praporu Hrdina Sovětského svazu štábní kapitán Josef Buršík byl zatčen a odsouzen k dlouhému trestu odnětí svobody. S pomocí přátel se mu podařilo uprchnout a odešel do exilu. Velitel III. praporu brigády štábní kapitán Emanuel Šrámek byl vyhozen z armády, degradován a šikanován.
Styčný důstojník 1. čs. armádního sboru v SSSR u 38. armády 1. Ukrajinského frontu podplukovník Jakub Koutný byl vyhozen z armády, zatčen a odsouzen k 25 letům odnětí svobody. Zemřel ve výkonu trestu 4. února 1960 v obávané věznici Leopoldov na Slovensku. Náčelník spojovací služby 1. čs. armádního sboru v SSSR podplukovník František Skokan byl komunisty oběšen 7. října 1950. Velitele ženijního vojska 4. čs. samostatné brigády v SSSR majora Ing. Josefa Pohla komunisti poslali na popraviště již o více než čtyři měsíce dříve – 25. května 1950.
Podobné byly i osudy našich letců, kteří bojovali na východní frontě, kam velká část z nich dorazila s rozsáhlými bojovými zkušenostmi získanými v bojích s nacistickou luftwaffe nad Francií a Velkou Británií. Velitel 1. čs. samostatného stíhacího leteckého pluku v SSSR podplukovník František Fajtl byl vyhozen z armády, degradován a vězněn v Táboře nucených prací na Mírově. Jeho zástupce podplukovník Jan Klán byl vyhozen z armády a před hrozícím zatčením uprchl do exilu. Náčelník štábu pluku major Stanislav Rejthar byl vyhozen z armády a systematicky šikanován. Perzekuci se nevyhnuli ani velitelé obou letek pluku majoři František Chábera a Josef Stehlík. Oba byli vyhozeni z armády, zatčeni a vězněni. Armádu musel v červenci 1952 nedobrovolně opustit i velitel 3. čs. bitevního leteckého pluku v SSSR podplukovník Mikuláš Guljanič.
Co dodat závěrem? Nic pozitivního. Po propuštění z armády směli být hrdinové 2. světové války zaměstnáni výhradně v manuálních profesích, často odloučeni od rodin, které byly navíc vystěhovány z větších měst na vesnice s obtížnou dopravní dostupností a často do naprosto nevyhovujících hygienických podmínek. Perzekuční kroky komunistického režimu vůči hrdinům zahraničního i domácího odboje se však netýkaly jenom jich samotných, ale drtivě dopadaly i na jejich nejbližší. Součástí perzekuce bylo i odnětí, čí výrazné snížení důchodů (včetně invalidních), zabavení majetku a vyloučení dětí ze škol bez možnosti získání jiného než základního vzdělání. K tomu je zapotřebí připočíst i opakované domovní prohlídky a šikanování jak hrdinů samotných, tak i jejich manželek na pracovištích a dětí ve školách.
Kromě poprav, mučení, fyzického i psychického týrání se komunistický režim postaral i o to, aby tito hrdinové zmizeli z našich národních dějin. Namísto toho nám desetiletí vtloukal do hlav, že jsme nikdy žádné hrdiny neměli, že jsme národem zbabělců, který vždy ohnul hřbet a nikdy nebojoval. S takovým národem, kterému seberete hrdiny, kteří by mohli sloužit jako vzory, se totiž snadno manipuluje. A to se jim podařilo. Většina Čechů totiž největší hrdiny svého národa nezná a nikdy o nich ani neslyšela.
Opravdu nepochopím, jak se někomu může po tomto hrůzném režimu stýskat..."
